Prolog
Nad městem Wolfenburg se tyčilo staré sídlo, vystavěné rukama dávných mistrů. Jeho roztažená křídla objímala nádvoří a v potemnělých sálech přetrvávala vůně starého dřeva. Na stěnách visely obrazy s barvami již vybledlými, přesto připomínaly moc rodu, jehož jméno lidé vyslovovali s úctou i strachem.
Říkalo se, že jméno městu dali sami obyvatelé. Šeptali o panském sídle, kde vlci patřili ke krvi i odkazu rodu Wolfů. Ať šlo o pravdu, nebo pověst, jméno přetrvalo a stalo se znamením hrdosti i obav.
Rafael Wolf byl posledním dědicem. Po rodičích zdědil jméno i zodpovědnost. Aneta de Silencia odmítla jeho lásku, jeho srdce už nedokázalo hřát, zůstal v něm jen stín dávného světla. Ztráta se proměnila v kletbu, on zůstal opuštěný, uvězněný v samotě bez konce.
Lesy, které lemovaly kraj, v lidech vzbuzovaly hrůzu. Vyprávělo se, že kdo do nich vkročí, ztratí cestu i duši. Staré příběhy šeptaly o Bílém vlku, dávném strážci rodu, který se objevuje v hodinách nejtěžší zkoušky.
Právě zde se Rafael měnil. Zdi sídla mu byly vězením i útočištěm, lesy hlasem, jemuž se nedalo uniknout. Touha, která v něm dřímala, se spojila s tichem noci a narůstala v hlad bez konce. Z prázdnoty povstal lovec s očima planoucíma v temnotě. Tím začal příběh rodu i osud jeho pána.
Kapitola I. – Pod maskou noci
Staré sídlo se vzpínalo nad krajem jako připomínka dávno zapomenutých časů. Rozlehlá budova se dvěma křídly lemovala nádvoří, kde stáli kamenní strážci s tvářemi ztuhlými ve věčné vážnosti. Z jejich těl se nesla ozvěna minulosti, mlčenlivé varování nutící hosty kráčet se zatajeným dechem. Uvnitř se rozprostíraly sály s vysokými stropy a stěny zdobily obrazy, jejichž barvu dávno pohltilo stáří.
Rafael procházel místnostmi s lehkostí, která působila téměř nadpřirozeně. Jeho rudý plášť se vlnil a v každém záhybu se zableskl temný oheň. Kroky na mramoru zněly tlumeně a pravidelně, jako ozvěna srdce, které nikdy nepřestane bít.
Otevřel okno a zadíval se ven. Pod ním ležel Wolfenburg, jeho světla se jemně leskla jako perly položené na sametu noci.
Město spalo. Jen hostinec U Černé růže vzdoroval tichu. Odtud doléhal smích, křik i ozvěny lidské radosti. Rafael přivřel oči, nasál noční vzduch a cítil víc než kouř s vínem. Nesla se v něm vášeň, pach krve. Pak zaslechl ženský hlas, jemný, přesto silnější než všechny ostatní.
„Isabella…“ zaznělo z jeho úst, aniž by věděl proč.
Sestoupil k čekajícímu kočáru, koně se vzepjali. Vycítili neklid svého pána. Vůz vyrazil do tmy a Rafael se pousmál. Tušil, že tato noc nepřinese jen kořist, ale i něco víc.
Kapitola II. – Hostinec U Černé růže
Hostinec U Černé růže naplnil smích a hudba, vzduch voněl pečeným masem. U stolů seděli kupci i místní, měděné korbele chladily jejich dlaně. Víno se třpytilo v proměnlivém světle svící. Jeden muž vyprávěl o dalekých cestách, jiný šeptal příběhy z lesa U Bílého kříže, kterému se lidé po setmění vyhýbali. Právě odtud se rodily pověsti o vlku, se srstí zářící v měsíčním svitu.
Na trámech visely kované růže a jejich lístky vrhaly na stěny ostré stíny. Podle legendy tu kdysi žila žena, která čekala na svého muže, jenž se nikdy nevrátil. Růže, zasazená před dům, přes noc zčernala. V každém okvětním lístku přetrvává její stesk. Proto hostinec dostal své jméno.
Za výčepem stála hospodská Isabella. Na ramenou jí splývaly rezavé vlasy, v nichž se zrcadlil podzimní západ slunce. Její nadpozemská krása a pronikavé zelené oči přitahovaly pohledy mužů. Jemná tvář nesla půvab, který nenechával hosty lhostejnými. Na první pohled působila křehce, avšak ti, kdo zůstali déle, v ní vycítili neochvějnou sílu. Šněrovačka obepínala poprsí a zvýrazňovala křivky, přesto si nikdo nedovolil překročit hranici její blízkosti. V ní se spojovala krása s tajemstvím a její přítomnost probouzela zvědavost i respekt. Nebylo v ní zlo, jen síla, o níž málokdo tušil.
Na opačné straně výčepu postával majitel hostince Otto z Rýzmburka. Byl to muž v letech, s kulatou postavou a břichem, které se pohupovalo při každém kroku. Lysá hlava ve svitu svící působila téměř posvátně, ale tvrdé rysy a nevrlý výraz prozrazovaly povahu zcela odlišnou od Isabelliny. Oči měl bystré a vypočítavé, úsměv bez vlídnosti, avšak plný lakoty. Již na první pohled bylo patrné, že počítá každou minci dvakrát.
Zatímco Isabella hosty vítala úsměvem a dokázala je uklidnit, Otto je sledoval zpovzdálí. V očích měl podezření a na jazyku vždy připravenou upomínku na nezaplacený účet. V ní hosté nacházeli důvod k návratu, v něm jen varování, jak každá radost v hostinci má svou cenu.
Kapitola III. – Příjezd Rafaela
Atmosféra v hostinci byla klidná, dokud ji nenarušilo dunění kol. Smích i hovory utichly a na tvářích hostů se objevil neklid. Každý hned věděl, že takový příjezd nepřináší nic dobrého.
Před hostincem zastavil kočár tažený dvěma černými hřebci. Z nozder jim stoupala horká pára. Kočí, muž v kabátě ošlehaném časem, seskočil z kozlíku a otevřel dveře. Z přítmí vystoupil Rafael Wolf.
Rudý plášť se v záři pochodní leskl jako krev. Černý klobouk stínil čelo, podél ramen mu splývaly dlouhé vlnité vlasy. Tvář zůstávala napůl skrytá, přesto jeho pohled pronikal až do nitra místnosti.
Když vstoupil, hostinec ztichl. Nikdo se neodvážil pohnout ani zvednout zrak. Jen Isabella zůstala stát s číší v ruce a mlčky sledovala toho tajemného, ale velmi zajímavého muže. Kolena se jí třásla a v hrudi se mísil strach s nepochopitelnou přitažlivostí. Rafael z ní nespouštěl oči a blížil se krokem pomalým, neúprosným.
Za pultem se objevil Otto. Přimhouřenýma očima sledoval příchozího a nervózně si pohrával s klíčem od sklepa. Všichni věděli, víc než o bezpečí hostů se stará o své sudy a truhlici s mincemi, proto nikoho nepřekvapilo jeho mlčení.
Mezi stoly se ozval tlumený šepot. Lidé si připomínali, jak Otto kdysi neměl ani na chleba, to proto dnes počítá každou korunu. V očích se mu třpytily mince více než přátelství. Málokdo věřil, že takový člověk někdy najde klid. V tom šepotu zaznívalo i jiné jméno. Rafael. Nikdo nevyslovil víc než pár slov, jen obavy a dohady. Jedni tvrdili, že má blízko k vlkům v lesích, druzí o krvi na jeho rukou. Všechen ten strach umlčel až jeho hlas.
„Víno,“ řekl nahlas Rafael. Znělo to spíš jako příkaz než prosba.
Isabella mu podala pohár. V okamžiku, kdy se jejich prsty dotkly, ucítila ledový chlad. Přesto jí tělem projel žár, který nedokázala ovládnout. Dech se jí zrychlil a v žilách se probudila síla, před níž nebylo úniku.
Rafael se lehce pousmál a nepřestal ji sledovat. „Isabello…“ Oslovil ji hlubokým hlasem, pevně a neodbytně, přesto přitažlivě. „Uprostřed všeho hluku slyším jen váš hlas.“ „Možná,“ odvětila zdrženlivě. „A proč mluvíte právě ke mně?“ „Od chvíle, kdy jsem vstoupil, nedokážu odvrátit zrak,“ pronesl s jistotou.
Zachvěla se, ale přesto se odvážila mu pohlédnout do očí.
„Mluvíte slova, která mohou poplést hlavu.“
„Nechci vám plést hlavu nebo vás svádět,“ pokračoval klidně. „Chci vás poznat. Tady, mezi hlukem a pohledy druhých, to není možné. Přijměte mé pozvání do mého sídla. Tam budeme mít klid i soukromí.“
Zrudla, ale oči se jí rozzářily. Váhala, a přesto přikývla. Nabídku přijala, vedená neviditelnou silou. Otočila se k výčepu, kde stál Otto, a krátkým gestem mu naznačila, že odchází. Pochopil beze slov.
Všichni v hostinci cítili, jak právě v té chvíli se uzavřel její osud.
Venku čekal kočár. Tentokrát mířil k sídlu, které lidé spojovali s rodem Wolfů a se strachem z jejich dědictví.
Kapitola IV. – K branám panství
Kočár se pohnul a kola zaduněla po dlažbě Wolfenburgu. Lidé odvraceli tváře, když v záři luceren zahlédli rudý plášť Rafaela. Nikdo se neodvážil pohlédnout přímo na vůz, přesto každý tušil, kdo uvnitř sedí.
Na sametovém sedadle proti němu spočívala Isabella. Šaty obepínaly štíhlou postavu a každý nádech napínal látku. V očích jí jiskřilo vzrušení, netušila, co přijde, a přesto působila klidně. Krása té ženy měla moc, která přesahovala samotné svádění.
Rafael ji sledoval beze slov. Nemusel se dotknout, jediný pohled stačil, aby pocítil sílu, kterou vyzařovala.
Kopyta hřebců se ozývala městem. V dálce se rýsovalo sídlo zahalené tajemstvím. Měsíční světlo klouzalo po cestě a každý otřes kočáru připomínal Isabelle, že právě opouští svět, který dosud znala.
„Proč já?“ Vyšlo jí z úst. V jejím hlase se chvěl neklid, a přece v něm bylo víc touhy než strachu.
Rafael se usmál. „Protože jste jiná. Někdy stačí jediný pohled, aby člověk poznal, že našel to, co dlouho hledal.“
„A pokud se mýlíte?“ „Pak odjedete. Kočár vás odveze zpět, kdykoli si to budete přát.“
Zvedla k němu oči. „Nezníte jako muž, který bývá odmítán.“ „Snad proto, že dříve jsem důvěřoval nesprávným lidem,“ odpověděl klidně. „Tentokrát vím, že se nemýlím.“
Isabellin dech se zrychlil. V hrudi se jí střetával strach se zvědavostí. Tušila, že tahle cesta ji promění.
Kočár zastavil a před nimi se rozprostřelo nádvoří. Kamenné zdi rodového sídla se leskly v chladném svitu noci. Uprostřed šuměla fontána a voda měla rudý odstín, snad od světla, snad od něčeho jiného.
Rafael vystoupil první a podal jí ruku. Jeho dotek byl ohněm, který se rozlil jejím tělem. Široké schodiště lemovaly sochy bohů i bohyň, jejichž tváře nesly výraz bolesti i rozkoše. Isabella mezi nimi stoupala jako živoucí socha, krásná a křehká.
V chodbách sídla kroky zněly jako údery srdce v prázdném sále. Dech se jí zrychloval, když se na konci chodby otevřely dveře.
Kapitola V. – Dotek neznáma
Vstoupili do sálu. Náhle se prostor rozevřel v celé své rozlehlosti. Těžké závěsy visely bez hnutí a světlo svící kreslilo po stěnách roztřesené obrazy. Zrcadla halila temná plátna, jako by sama nechtěla nic prozradit. Atmosféra byla napjatá, prostoupená očekáváním.
Uprostřed stál dlouhý stůl pokrytý jemným ubrusem a zdobený stříbrem. Na něm spočívala karafa s vínem a dva poháry, připravené na večer, který měl patřit jen jim. Na konci stolu ležela rudá růže, jejíž vůně naplnila síň.
Rafael mlčel. V jeho očích se zablesklo, když ji vedl blíž. Isabella cítila, že s každým krokem překračuje práh, za nímž zůstává její starý život.
„Tohle místo má svá tajemství,“ pronesl tlumeným hlasem. „A vy do nich právě vstupujete.“
Zachvátila ji směs neklidu a opojení. Vzduch byl nasycen teplým voskem a vůní růží, každá vteřina se chvěla zvláštním napětím.
Nalil víno do pohárů. Tekutina se leskla ruději než jakékoli víno, které Isabella kdy spatřila. V jeho pohledu nebylo místo pro otázky. Zvedl číši a druhou jí podal. „Napijte se.“
Sladkost vína ulpěla na jejích rtech, ale slova pro jeho chuť nenacházela. S každým douškem jí tělem proudilo horko, prsty se zachvěly a srdce tlouklo rychleji. Zdálo se jí, že slyší hlasy dávných časů, šeptání krve vycházející ze stěn.
Rafael odložil pohár a vstal. Natáhl k ní ruku. „Původ Wolfů nespočívá jen v krvi. Je i v čase, který nelze přerušit. Pojďte, ukážu vám víc o našem rodu.“
Isabella se zvedla a vykročila vpřed. Kráčela po jeho boku, zatímco jeho hlas se nesl prostorem. „Každý kámen tohoto sídla nese paměť. Vládne zde síla, která se předává z pokolení na pokolení.“
Zastavil se u těžkých dveří a naklonil se k ní blíž. „Za těmito dveřmi vám odhalím pravdu o sobě i o rodu, z něhož pocházím.“
Kapitola VI. – Na prahu touhy
Rafael otevřel dveře. Z temnoty vyšel studený závan, který uhasil plamen jedné pochodně. Isabella zatajila dech.
Položil ruku na chladné dřevo, ale nevstoupil. Otočil se k ní, v očích mu zahořela temná vášeň. Přistoupil blíž, prsty jí přejel po tváři a zastavil se na rtech. „Dřív než překročíte tento práh,“ pronesl hlubokým hlasem, „chci, abyste poznala i jiné tajemství. Mé touhy.“
Srdce se jí rozbušilo a chlad se mísil s žárem, který ji ochromil. Sevřel ji kolem pasu a přitiskl ke zdi chodby. Jeho dech byl horký, rty se přiblížily natolik, až ji zaplavila touha, které nedokázala vzdorovat.
Šněrovačka šatů se napjala pod jeho dotekem. Uchopil ji pevně, ne proto, aby ji zbavil látky, ale aby prodloužil napětí a očekávání.
„Isabello,“ vyšlo mu ze rtů. „Vaše krása mne pálí. Chci vás celou, ještě dřív než vkročíme do hlubin.“
Tělo se jí zachvělo. Věděla, že stojí na hraně, odkud není návratu. Touha se v ní proplétala se strachem, neklidem i opojením, kterému nerozuměla.
Přitiskl se těsně k ní a jeho rty se dotkly jejích. V posledním okamžiku se však odtrhl, prudce, v zápasu se sebou samým. „Ještě ne,“ pronesl s hlasem rozechvělým touhou. „Musíte nejprve poznat můj rod, dřív než rozkoš.“
Pak uchopil její ruku a vedl ji dál. Scházeli po úzkém schodišti, kam se světlo pochodní sotva prodíralo. „Teď poznáte moji minulost,“ řekl vážně. „Pravdu, kterou skrývají hloubky tohoto sídla.“
A temnota před nimi rozevřela své náručí.
Kapitola VII. – Stíny rodu
Scházeli po úzkém schodišti, před nimi se otevřela dlouhá chladná chodba. Stěny zdobily reliéfy vlků, jejich tvary ožívaly v mihotavém světle pochodní a nesly ozvěnu dávných časů. Každý krok se rozléhal hlubinou bez konce, Isabella cítila, jak jí srdce svírá úzkost.
„Tady leží paměť mého rodu,“ pronesl Rafael. „Paměť vlků, jejichž krev proudila v našich žilách. Jejich osud se uzavřel dřív, než mohl být naplněn.“
Zvedla k němu oči. „Povídá se mezi lidmi, že jste vlkodlak.“
Na jeho rtech se objevil úsměv bez radosti. „Říkají, že se měním ve vlka. Pravda je jiná. Nikdy jsem toho nebyl schopen. V mých předcích dřímala moc, která se k nim vracela jako vlčí dědictví. Lovci vyhladili celý můj rod v domnění, že chrání lidi. Zůstal jsem sám. Přesto vlk zůstal naším znakem i naším stínem.“
Zastavil se u obrovské sochy. Vlčí tesáky byly vyceněné, oči vykládané černým kamenem. Pohladil kamennou hlavu. „Každý kámen kolem nás je svědkem mé krve. Nese příběh padlých a připomíná, že já jsem jediný, kdo přežil.“
Isabella se zachvěla. V jeho hlase se mísila pýcha s bolestí. „Proto vás hledám,“ pokračoval. „Proto jsem vás přivedl sem. Toužím po ženě, která pochopí, že nejsem šelma. Nejsem vrah, jak říkají. Miluji. Miluji vášnivě, náruživě, a přesto v mém srdci zeje prázdnota. Chtěl jsem ji zaplnit… kdysi.“
Tušila, že v jeho slovech se skrývá jméno. „Koho jste miloval?“
Odvrátil tvář do tmy. „Anetu de Silencia,“ odpověděl smutně. „Byla nádherná a milovala mne, ale nedokázala přijmout mou touhu, mou žízeň po ženě. Zranila mne. Já se stáhl sem, mezi kameny a mrtvé. Ale touha nikdy nezmizela.“
V hlubině pod nimi se ozval šelest. Isabella trhla hlavou. V temnotě se pohnul obrovský stín. Vlčí postava se zableskla, oči jí žhnuly jako uhlíky a srst se zatřpytila bělostí, jež působila téměř neskutečně.
Bílý vlk nebyl jen strážcem kamene a krve. Jeho srst zářila jako měsíc nad temnotou a oči nesly věčnost, která přesahovala život i smrt. V jeho vytí se ozývala paměť padlých, hlas osudu. Nebyl stvořen, aby útočil, ale aby připomínal, že každý, kdo vstoupí do tohoto sídla, musí nést tíhu jeho dědictví.
Vlk stál nehnutě, pak zvedl hlavu a jeho vytí se rozlehlo podzemím. V té chvíli pocítila, jak se jí krev v žilách rozproudila divokou silou.
Rafael sevřel její ruku pevněji. „Nebojte se. To není vlkodlak. To je duch mé krve. Hlídá nás. Hlídá toto místo.“
Naklonil se k jejímu uchu. Hlas měl vášnivý i bolestný. „Chci vás. Víc než víno, víc než krev. Nejste jen tělo, jste plamen. Možná jste ta, která utiší mou duši.“
Isabella zůstala stát mezi sochami vlků, se srdcem rozbouřeným a tělem rozechvělým. Před ní stál muž a vedle něj bílý strážce s očima planoucíma v temnotě. V tom okamžiku pochopila. Vstoupila do dědictví, které ji pohltí stejně neúprosně jako celé sídlo.
Kapitola VIII. – Pohár spojení
Ještě chvíli stáli mezi sochami, zatímco v temnotě doznívalo volání bílého strážce. Rafael sklonil hlavu, pustil její ruku a pronesl s úctou. „Tady dole už není nic víc k vidění. Nechme mé předky odpočívat.“
Vydali se chodbou zpět. S každým krokem vzhůru se chlad ztrácel, vzduch byl čistší a lehčí. Když za nimi zapadly těžké dveře obité kovem, tíha podzemí zůstala tam, kde patřila.
Brzy stanuli v hodovní síni zalité světlem a vůní. Dlouhý stůl již byl prostřen se vší nádherou. Zlaté číše, stříbrné mísy, pečená zvěřina vonící kořením, čerstvý chléb i sladké ovoce lákaly svou hojností.
U stěn postávalo služebnictvo. Jakmile vstoupili, uklonili se. Rafael je propustil jediným mávnutím ruky. „Dnes beze svědků,“ pronesl nečekaně.
Ukázal na místo po svém boku. „Pojďte, Isabello. Dnes usednete po mém boku. Patří vám čest, jež na tomto panství náležela jen málokteré ženě.“
Posadila se. Třes v rukou pomalu ustupoval. Před ní ležel stříbrný talíř a číše s vínem. Teplo krbu ji objalo, připadala si, jako by vstoupila do jiného světa, který ji vítal svou vlídnou tváří.
„Tahle hostina není jen jídlo,“ řekl Rafael. „Je to znamení. Jakmile jste vstoupila do mého domu, váš život se spojil s mým.“
Isabella se zachvěla a pevně sevřela číši. Nikdy dřív neseděla u tak bohatého stolu, přesto cítila, že v každém soustu se skrývá víc než pouhá večeře.
„Vaše sídlo,“ řekla pokorně, „je úchvatné.“
„Stěny jsou jen kámen,“ odpověděl měkce. „Opravdový život mu dávají lidé. A někdy i ti, na které se nezapomíná.“
Přikývla a pozvedla číši. Víno bylo plné, s chutí, která se rozlévala jejím tělem jako klid. Připili si. Věděla, že na tuto chvíli nezapomene. Ne kvůli přepychu, ale proto, že po cestě z hlubin konečně dýchala svobodně.
Kapitola IX. – Noční vyznání
Po hostině v síni plné světel se vydali tišší chodbou. Kroky zněly jemněji a ve vzduchu se nesla vůně dřeva z krbu. Vešli do menšího salonku, kde vládla klidná pohoda. Ve vysokém krbu tančil oheň a v rohu stál klavír. Na lavici seděla mladá hudebnice s prsty připravenými ke hře. Lehce se dotkla kláves a místností se rozlila vlídná melodie.
Rafael ukázal na křeslo potažené tmavou látkou. Isabella se posadila, složila ruce do klína a nechala na sebe působit tóny, které naplňovaly prostor. Hudba plynula stejně přirozeně jako plameny v krbu a místnost zahalila útulnost.
Usedl proti ní a chvíli mlčel. Když konečně promluvil, jeho hlas zněl pevně. „Dnes jste se dotkla mé minulosti. O sobě jste ale řekla jen málo. Odkud pocházíte? Co vlastně hledáte?“
Zadívala se do číše s vínem. „Pocházím z malého domu na okraji Wolfenburgu. Otec zemřel, když jsem byla ještě dítě, a matka zápasila o každý den. Naučila mě postarat se sama o sebe a nevzdávat se. Hledám místo, kde bych mohla žít klidněji než ona. Kde bych nemusela bojovat o každý kousek jistoty.“
Rafael neváhal odpovědět. „Váš hlas má sílu, která mě přivolala.“
Tváře jí zahořely. „Hudbu sice v sobě nemám, ale naučila jsem se stát pevně na zemi. Když je svět příliš těžký, hledám v sobě smíření. Proto jsem přijala cestu sem. Doufala jsem, že najdu místo, kde prázdnota ustoupí klidu. Možná domov, možná lásku.“
Hudba zněla dál. Prsty hudebnice se jemně pohybovaly po klávesách a tón zůstával uklidňující, něžný. Plameny krbu kreslily odlesky na tvář Isabelle a Rafael cítil, že se mu otevírá víc než kdy předtím.
Naklonil se blíž. „Láska není lehká, ani pro mne. Možná je ještě těžší než pro vás. Přesto toužím, abyste tu zůstala. Nejen jako host, ale jako součást mého života.“
Číše se v jejích rukou zachvěla. „To jsou silná slova,“ odpověděla. „Ale možná právě proto jsem přišla. Chtěla jsem poznat, co znamená být vyvolená srdcem, ne krví.“
Rafael pozvedl ruku. Hudba umlkla. Hudebnice se uklonila a beze slova odešla.
Podívali se jeden druhému do očí. Čas plynul pomalu, váhavě, svět se zastavil v jediném okamžiku.
Rafael se k ní naklonil a políbil ji. V tom polibku se ukrývalo víc než celé hodiny slov. „Noční vyznání,“ pronesl něžně. „To jediné vám dnes mohu nabídnout.“
Svět kolem zmizel. Zůstal jen oheň, mlčení klavíru a dotek jeho rtů. V té chvíli Isabella věděla, že tohle už není cizí sídlo. Byl to začátek příběhu, který se právě rodil.
Kapitola X. – Plameny touhy
Salonek zalévalo tlumené světlo krbu. V místnosti zůstalo jen praskání dřeva a doznívající vyznání. Rafael usedl ke klavíru, prsty dopadly na klávesy a zrodila se klidná melodie plná něhy a touhy. Každý tón mířil k jediné posluchačce.
Isabella se opřela v křesle. Dech se jí na okamžik zadrhl, pak se zklidnil. Hudba plynula, víčka těžkla a křeslo ji přijalo do měkkého spánku.
Melodie utichla. Rafael se ještě chvíli díval na její spící tvář, potom ji vzal do náruče. Přemýšlel, kam uloží to křehké stvoření. Touha ho vedla do jeho pokoje. Opatrně ji položil, aby se neprobudila.
Po chvíli se pohnula a otevřela oči. Pohlédla na neznámé stěny ložnice. „Kde to jsem?“ zašeptala. „U mne. V bezpečí,“ odpověděl.
Posadil se na okraj postele. Její dlaň spočinula v jeho, hřejivý dotek stoupal od zápěstí k paži. Přiblížil se a jejich rty se spojily v polibku, delším a vášnivějším než kdy dřív. Každý dotek, každý polibek, prohluboval okamžik vzrušení.
Objala ho kolem šíje, prsty se vnořily do vlasů. Její tělo se chvělo pod jeho doteky, dech se zrychloval a srdce udávalo rytmus.
Z pohledu vyzařovala jistota, z doteků něha. Byla nezkušená, nikdy žádného muže nepoznala, ale obavy z první noci se rozplynuly. Zůstala blízkost, teplo a důvěra, které otevíraly cestu dál.
Ležela v měkkých polštářích. Prsty uvolnily stuhu na šněrovačce a látka šatů sklouzla z ramen. Rafaelův plášť se snesl na opěradlo křesla. Pod ním zůstala košile, knoflíky povolily jeden po druhém a látka se rozestoupila. Zůstalo teplo kůže a touha, která sílila s každým nádechem.
Polibky se vrátily k jejímu hrdlu. Lehké přisátí a krátké kousnutí ochladilo kůži. Nezanechalo bolest, jen jiskru vzrušení. Vzdech se zachytil na jejích rtech. „Neublížím vám,“ zašeptal. „Nechci krev. Toužím po blízkosti, po vás.“
Noc přijala jejich spojení. Nevinnost ustoupila oddání, nejistota se proměnila v radost. Každý dotek se vtiskl do paměti, každý polibek nesl příslib.
Rytmus se ztišil, teplo doznívalo v dlouhých vlnách. Rafael si ji přivinul k hrudi a prsty jí projel vlasy. „Můj andílku,“ pronesl měkce. „Se mnou jsi v bezpečí.“
Úsměv jí zjemnil rty, oči se zavřely a dech se srovnal. Usnuli spolu v klidném objetí, které té noci patřilo jen jim.
Kapitola XI. – Volání noci
Isabella pobývala na panství již několik týdnů. Čas tu plynul jinak než ve světě, který znala dřív. Pokoje starého sídla ji pohltily natolik, že se jí hostinec, kde kdysi pracovala, vybavoval jen zřídka a vždy jen matně, jako sen, který se pomalu rozplývá.
Jedné noci se probudila. Pokoj tonul v přítmí, svíce dávno vyhasly. Jediným světlem byl měsíční svit klouzající po stěnách. Místo vedle ní ještě hřálo, přesto zůstalo prázdné. V tu chvíli to cítila, její milovaný odešel.
Přešla k oknu. Na nádvoří zahlédla tmavý plášť mizící v kočáře. Nestačila zavolat ani natáhnout ruku. Kola se rozjela, brána se otevřela a vůz zamířil k lesu, na jehož okraji stál bílý dřevěný kříž. Podle něj lidé celé místo nazývali U Bílého kříže.
Z temnoty se vynořil vlk se světlou srstí. Přivítal přijíždějící kočár, na okamžik se zastavil a pak zmizel mezi stromy. Isabelle se sevřel dech. Vzpomněla si na pověsti, které kolovaly mezi lidmi. Říkalo se, že kříž byl vztyčen na památku dávných obětí a bílý vlk se od té doby stal jejich věčným strážcem. Nikdo nevěděl, zda je to duch padlých, nebo posel dávného rodu, ale všichni věděli, že se zjevuje hlavně za úplňku.
Co se to děje? Kam spěchá? Co v tom lese čeká? Přestože věděla o vlku a jeho spojení s nimi, přepadl ji neklid.
Srdce jí bušilo, tělo se chvělo. Lhal mi? Je skutečně vlkodlak, nebo snad upír? Mám se bát, nebo předstírat, že nic netuším?
Noc naplnilo vytí. Vlk kvílel k úplňku, který visel vysoko na obloze. Kočár se zastavil U Bílého kříže. Dřevo zbělelo věkem a měsíční svit po něm maloval svým chladným štětcem. Dveře se otevřely, Rafael vystoupil a zamířil do lesa.
Isabella zůstala v pokoji bezradná. Toužila běžet za ním, ale nohy jí odmítaly poslechnout. Nakonec se vrátila do salonku, posadila se a čekala v tom neklidném tichu.
Mezitím jeho kroky vedla tajemná síla. Vzduch voněl pryskyřicí a vlhkou půdou. Na mýtině čekal vlk. Měsíc rozléval na trávu stříbro a oči šelmy zářily světlem uvězněným v hloubce.
„Proč jsi mě zavolal? Nejsem jako vy. Nechci ubližovat lidem. Toužím milovat, užívat si slasti noci, snad ochutnat trochu krve, nic víc.“
Vlk pohnul hlavou. „Hlupáku. V tobě je naše dědictví. Proč myslíš, že krev chutná právě tobě. Lidé nejsou lepší než my. Ubližují, zabíjejí. Vzpomeň na dobu, kdy jsme chodili mezi nimi. To oni nás zahubili. Pořádali hony, chtěli nás umlčet navždy.“
Rafaelovi se zrychlil dech. Vlk zavrčel. „Nedaleko je statek. Žijí tam lidé se sladkou krví. Mohli by být tvou hostinou. Nenutím tě, tedy zatím. Ale přijde den, kdy nebudeš mít na výběr.“
Rafael odmítavě potřásal hlavou. „Nepřesvědčíš mě. Našel jsem dívku. Váže mě k ní mé srdce. Je to láska. A kvůli ní nebudu pokoušet svůj osud.“
„Dobrá. Rozmyslíš-li si to, víš, kde mě hledat. Možná si tě najdu sám.“ Vlk ustoupil do tmy.
Rafael se otočil a vrátil k cestě. Kočár čekal na místě, kde jej opustil. Kočí mu otevřel dveře, rychle nastoupil a vůz se rozjel. Dunění kol se neslo nocí a měsíční světlo osvětlovalo cestu.
V místnosti plamen lampy slábl a vzduch těžkl očekáváním. Když se z nádvoří ozval tlumený zvuk kol a kopyt, Isabella rychle vyskočila z křesla. Kočár zastavil, kroky se přiblížily.
Rafael otevřel dveře a vstoupil. Tvář měl bledou, oči zastřené potemnělým lesem. Jejich pohledy se setkaly. Slova nepřišla. Přistoupil k ní a pevně ji objal. V tom sevření byla touha po blízkosti i strach ze ztráty.
Salonek zaplnilo ticho, těžší než jakýkoli hlas. Noc proudila dál v nevyzpytatelném tajemství.
Kapitola XII. – Krvavý svazek
Dny na panství se rozplývaly v mlze času. Čas tu neubíhal jako jinde, měl zvláštní hustotu, která člověka pomalu pohlcovala.
Isabella bloudila prázdnými pokoji a stále častěji ji kroky vedly do knihovny. Mezi zaprášenými svazky nacházela záznamy o dějinách kraje, útržky deníků i poznámky bez podpisu. Všude se vracelo jediné jméno Bílý kříž. Psalo se o něm jako o znamení, strážci i němém svědku dávných tragédií. Objevovaly se také zmínky o bílém vlku, který se vrací, když měsíc dosáhne plnosti.
Dlouho těm slovům odolávala, přesto v ní rostl neklid. V myšlenkách stála před křížem stále častěji, až se jedné noci rozhodla k němu dojít doopravdy. Nastala úplňková noc a krajinu zalévalo chladné světlo.
Měsíc visel vysoko a barvil vše do stříbra. Tráva se vlnila pod jejími kroky, vzduch byl nasycen vůní pryskyřice. Kříž stál na okraji lesa, jeho vybledlé dřevo se lesklo v měsíční záři a připomínalo tichého strážce bdícího nad cestou.
Z houští vyšel vlk. Srst měl světlou, v očích se odráželo světlo lapené z úplňku. Zastavil se beze zvuku, přesto slyšela slova přímo ve své mysli. Nabízel sílu, věčnost i slast zakázané chuti. Rozuměl jí lépe než kdokoli jiný.
Na tlapách i u tlamy mu ulpívaly kapky krve, čerstvé a rudé ve svitu úplňku. Vůně krve ji udeřila do smyslů a naplnila horkostí, kterou nedokázala potlačit. Vlk se sklonil blíž, jeho dech byl dráždivý a svůdný.
Nemůžu. Nesmím. Přesto ji cosi táhlo vpřed. Jen jediný doušek. Jen poznat, jak chutná zakázané. Touha a hrůza v ní zápasily. Přiblížila se, srdce jí divoce bušilo. Stačil jediný pohyb, krátký souhlas. Rty se dotkly horké tekutiny. Krev chutnala hořkosladce, pálila a zároveň opájela. Slabost zmizela, tělo zaplavila moc.
Ve stínu kříže se objevil Rafael. Přistoupil blíž, chtěl ji odtrhnout od vlka. V té chvíli se k němu Isabella obrátila, sevřela ho a zakousla se mu do krku. Kapka jeho krve jí ulpěla na rtech. V okamžiku, kdy ucítil bolest i slast, se v něm zlomila vůle, kterou tolik let bránil.
Z hrdla mu vytryskl výkřik, temný a mocný, připomínající hlas šelmy. Rozlehl se nocí, smísil se s vytím vlka a otřásl tichem lesa.
Proměna se naplnila. Pod vlivem úplňku a Isabellina kousnutí se z muže, který ji miloval, stal upír v celé své síle.
Sevřel ji v náruči. Nebyla v tom něha, ale dravost, hlad a touha po vládě. Ústa měl rudá, dech chladný. Vlk ustoupil do lesa, jeho úkol skončil.
Od té chvíle stáli bok po boku. Panství Wolfenburg se ponořilo do krvavé záře. Služebnictvo prchlo a lidé se začali sídlu vyhýbat. Z kdysi váženého domu rodu Wolfů se stalo útočiště děsu, o němž se mluvilo šeptem. Při jménu lesa U Bílého kříže tuhla krev v žilách. Ve zdech se usídlila vláda, kterou spojila láska, zrada i neukojitelná žízeň.
Kapitola XIII. – Nevěsta osudu
Od chvíle, kdy proměna spojila Rafaela a Isabellu, jejich soužití se změnilo. Už nepůsobili jako milenci, ale spíš jako sourozenci spoutaní společným osudem. V ní sílila touha po krvi, naléhavá a neklidná, zatímco on toužil po blízkosti a něze. V té křehké rovnováze se začal psát nový příběh.
Na panství dorazil list s pečetí. Rafael jej otevřel v nočním šeru a v srdci mu ožil dávný závazek. Byla to dohoda uzavřená jejich rodiči. On a Lilibell byli zaslíbeni k manželství již v dětství, aby se spojily dva významné rody. Osud, zdánlivě zapomenutý, se nyní vracel.
Nádvoří tonulo v tichu, služebnictvo zmizelo a klid působil téměř posvátně. V dálce se ozval dusot kopyt. Do dvora vjížděl kočár barvy slonové kosti, zdobený zlatem, tažený dvěma bílými hřebci. Měsíční paprsky se odrážely od jeho stěn a nádvoří, dosud potemnělé, se rozzářilo.
Rafael čekal uprostřed dvora, kde stála fontána a v hrudi mu stoupalo napětí. Když se dveře kočáru otevřely, přistoupil blíž. Bez váhání, podal ruku hraběnce. Její prsty byly jemné, přesto pevné. Vlasy měla vyčesané do drdolu, jen několik světlých pramenů rámovalo tvář.
„Vítejte na mém panství, krásná hraběnko.“
Pohlédla na něj a na rtech se jí objevil úsměv. „Po tolika letech se znovu setkáváme, Rafaeli.“
„Tehdy jsme byli ještě děti,“ odpověděl s nečekanou něhou. „Snad bychom si mohli připomenout ta léta a odložit formality. Smím ti říkat Lili?“
„Samozřejmě, jinak bych si to ani nepřála.“ Jejich pohledy se na okamžik propojily. Nebyl v nich spalující žár, ale jistota, že pouto jejich rodů přetrvalo.
Rafael se mírně uklonil. V té chvíli si všiml Isabelly, která je sledovala zpovzdálí. V jejích očích se mísila zloba a žárlivost, stěží skrývaná. Přistoupil blíž a klidným hlasem řekl. „To je Isabella, žije tu se mnou, blízká jako sestra.“ Slova pronesl směrem k Lilibell, ale byla určena i Isabelle, aby utišil napětí, jež mezi nimi vzplálo.
„Pojď se posilnit po tak dlouhé cestě. V hudebním salonku je připraven čaj a sladké občerstvení.“ Nabídl Lilibell rámě a odvedl ji dovnitř.
Salonek zaplavovalo světlo svící. Na stolku stála konvice s voňavým čajem, vedle mísy s ovocem a čerstvými koláčky. Uvelebila se v měkkém křesle, s úsměvem přijala šálek. Rozmlouvali o dětství a dávných vzpomínkách, dokud ji Rafael nepožádal: „Zahraj a zazpívej, Lili. Tak, jak jsi to dělávala kdysi.“
Usedla ke klavíru. Její ruce se rozprostřely nad klávesami. První tón se rozezněl, zaplnil celou místnost. Když se přidal její hlas, téměř andělský, prostor se rozzářil. Každým úhozem a slovem se ze zdí vytrácela tíha noci. Rodil se nový život.
Rafael ji sledoval s očima plnýma obdivu. Jeho žízeň po krvi ustoupila a poprvé po dlouhé době cítil, že není jen stínem noci. V koutě stála Isabella, svíraná obavou i nenávistí, protože pochopila, že tato žena není obyčejnou návštěvnicí, ale někým, kdo může proměnit osud celého panství.
Kapitola XIV. – Dědictví rovnováhy
V hudebním salonku doznívala ozvěna tónů, které rozezněla Lilibell. Rafael seděl naproti ní, oči zastřené, naslouchal každému slovu. Isabella se stáhla do stínu, přesto zůstávala nablízku, aby jí neuniklo nic z jejich rozhovoru.
„Tvůj hlas dokáže utišit mou žízeň,“ pronesl Rafael s touhou v hlase. „Odkud pramení ta síla, Lili?“
Hraběnka se pousmála a odložila šálek čaje. „V dávných dobách jsme stáli po boku králů a byli strážci lunárního světla. Pocházím z rodu Lunaris. Z naší krve se rodili učenci, léčitelé a mystici. Byli obdařeni schopností čerpat moc ze samotného měsíce. Otec mi vyprávěl, že je to dar i prokletí. Kdo cítí sílu luny, je odsouzen vidět temnotu ve světle a světlo v temnotě.“
Rafael ji sledoval s uznalým obdivem. V jejích slovech nebyla pýcha, jen klidná jistota, která působila mocněji než všechny zbraně.
„Pokud se spojí rod Lunaris s rodem Wolfů, pak nebude síly, která by nám vzdorovala. Tvůj rod nese vládu noci, můj rod vládne světlem měsíce. Dohromady jsme rovnováhou, schopnou překročit hranice, kam dosud nikdo nepronikl.“
Odmlčela se a její hlas potemněl. „Slyšela jsem o tvé proměně, Rafaeli. Mluvilo se o noci, kdy ses poddal krvi. Věř, že tě nenechám bloudit v temnotě. Přijela jsem, abych ti pomohla najít cestu zpět. Ne zcela k lidské podobě, tu už možná nikdy nezískáš, ale k rovnováze, která ti dá klid. Tvůj rod si ponese sílu vlků, můj rod ti nabídne světlo luny. Se mnou můžeš být celistvý.“
Isabella sevřela ruce do pěstí. V jejím nitru se ozvala tíseň mísící se s nenávistí. Není anděl, je příliš silná. Snad by bylo lepší držet se stranou, než ji mít za nepřítele.
Přesto věděla, že ustoupit nedokáže.
Lilibell zvedla pohled. Její oči působily klidně, ale hluboko v nich doutnala bouře.
„Nemusíš se mě bát, Isabello,“ pronesla hraběnka soucitně. „Strach tě jen spoutává.“
Isabella ucítila, jak se jí stáhlo hrdlo. Slova byla vyřčena měkce, ale jejich síla ji zasáhla víc než výsměch. V sále zavládlo ticho, přerušované jen pravidelným tikotem hodin.
Rafael vstal, přešel k Lilibell a prsty jí něžně přejel po tváři. Její pohled ho upoutal silou, kterou nedokázal odvrátit. V jeho očích se poprvé po dlouhé době objevil záblesk víry a oddanosti.
Isabella zůstala stát ve stínu, srdce jí prudce tlouklo. Věděla, že to, co se mezi nimi zrodilo, je víc než láska. Bylo to pouto, které mohlo zlomit vše, co dosud znala. A v tom poznání se jí v nitru rozhořel strach i nenávist.
Kapitola XV. – Rod Lunaris
Čaj na stolku vychladl, koláčky zůstaly nedotčené. Rafael seděl naproti Lilibell a pátral v jejích očích, toužil proniknout k tajemství, které skrývala. Isabella stála stranou, i přesto vnímala každé jejich slovo.
„Už v dětství jsem věděl, že jsi jiná,“ řekl. „Teď vidím, že v tobě proudí víc než lidská krev.“
Lilibell položila šálek a prsty se lehce dotkly víka klavíru. Na okamžik se odmlčela a pak promluvila klidným hlasem. „Naši předkové přišli z horských údolí, kde měsíc zářil jasněji než kdekoli jinde. Podle legendy první z našeho rodu, Miriell Lunaris, stanula na vrcholu hory a spatřila svit tak mocný, až oslepil všechny, kteří ji následovali. V tom okamžiku vstoupil do jejích žil dech luny. Od té doby proudí v naší krvi lunární světlo, dědictví, které nás odlišuje od ostatních.“
Rafael naslouchal a v jeho tváři se mísil obdiv s neklidem.
„Miriell byla léčitelkou i vizionářkou,“ pokračovala Lilibell. „Její zpěv prý dokázal utišit bolest, zahnat nemoc a zkrotit i divoká zvířata. Nebyla válečnicí, přesto ji nazývali Matkou světla. V jejích rukou spočívala moc měsíce, proměnlivá a věčná, klidná a přitom nezkrotná.
Od ní se odvíjí náš rod, rod Lunaris. Nikdy jsme neusilovali o vládu ani o války. Byli jsme léčitelé, učenci a hudebníci. Naše moc byla jemná ale neochvějná, podobná svitu, který dokáže roztrhnout temnotu noci.
Vždy nás vedl měsíc a učil rovnováze. V novoluní nás zahaloval stínem, v úplňku spaloval silou. Proto máme ve znaku půlměsíc s paprskem. Skutečná moc neleží v prudkém slunci ani v temnotě noci, ale mezi nimi, v lunárním světle, jež proudí v naší krvi.“
Takže není anděl. Je ještě mocnější, než jsem si myslela. A pokud se spojí s ním, pro mne už nezbude místo, pomyslela si Isabella.
Lilibell k ní obrátila pohled, jako kdyby její myšlenky vycítila. „Neboj se mě,“ pronesla měkce. „Nepostavím se ti, dokud ty nebudeš chtít ublížit mně.“
Slova byla vyslovena jemně, přesto dopadla s tíhou, která se nedala setřást.
Rafael se naklonil k Lilibell. „Spojení tvého rodu s mým není náhoda. Pokud se naše cesty spojí, nic nás nezastaví.“
Isabella tehdy pochopila, že pouto mezi nimi není jen ozvěnou dávného zaslíbení. Byla to moc, která mohla ovládnout celý kraj Wolfenburgu.
Kapitola XVI. – Nit osudu
Plameny v krbu tančily klidněji než jindy. Závěsy se lehce pohnuly a celá místnost se ponořila do měkkého šera. Lilibell usedla, s její přítomností přišla i zvláštní něha. Když se kláves dotkly její prsty, hudba splynula s tichem a proměnila se v dech panství.
Rafael cítil, jak mu s každým tónem povoluje napětí. Hlad po krvi ustupoval a zůstávalo jen ujištění, že vedle této ženy může být někým jiným. Ne příšerou, ale mužem, který znovu našel světlo.
Za okny se ozvalo vytí vlka. Neslo se z dálky, spíš jako ozvěna noci než hrozba. Příroda odpovídala svým hlasem, zatímco v salonku vládl klid.
Isabella stála stranou. Pozorovala Lilibell a na okamžik pocítila, že i bytosti, které dávno překročily hranici života, nejsou vůči lidské síle zcela necitlivé. Bylo to zvláštní zjištění, skoro znepokojivé.
Hudba se stala součástí prostoru, jemnou nití spojující všechny přítomné. Těžký vzduch povolil a hodiny klidně odměřovaly čas.
Skutečná síla se odehrávala v pohledech. Rafael nemohl odtrhnout oči od Lilibell. Byla pro něj světlem i kotvou, něčím, co mu navracelo víru.
Naklonil se k ní a pronesl:
„Nikdy jsem necítil nic podobného. Ty jediná dovedeš spasit mou duši z temnoty.“
Lilibell zatajila dech. Jeho vyznání v ní probudilo jemné chvění, mísilo se s úlevou a jistotou. Věděla, že i ona našla v jeho očích oporu, když vlastní síla nestačila. A tehdy poznala, že jejich osudy se propletly hlouběji, než si kdy připustila.
Kapitola XVII. – Hlad v hostinci
Isabella vyšla z místnosti. Srdce jí svíral hněv a mysl spaloval prázdný hlad. Nedokázala snést pohled na světlo, které Lilibell vnesla do sídla, protože pro ni znamenalo slabost. Rychlým krokem mířila chodbami k bráně, která se za ní s rachotem zavřela. Noc ji pohltila a ona cítila jen jedinou touhu, krev.
Zamířila známou stezkou k hostinci, kde kdysi prožila kus svého života. Vzpomínky se jí vracely v útržcích, ale přehlušovala je žízeň. V dálce se třpytila světla oken a doléhal smích. Ten zvuk ji bodl do srdce, probudil v ní vztek i chtíč. Přidala do kroku a když otevřela dveře, dovnitř vtrhl proud studeného vzduchu spolu s její přítomností.
Muži u stolů zvedli hlavy. Někteří odložili korbele, jiní se pousmáli. Její krása a ledový půvab přitahovaly všechny pohledy. S úsměvem pomalu prošla mezi stoly. Zastavila se u muže se širokými rameny a tmavými vlasy. Lehce se dotkla jeho ruky.
„Doprovodíš mě?“ zašeptala sladce, podmanivě.
Muž vstal bez váhání. Isabella ho odvedla do stinného kouta. Jeho dech se zrychlil, když se k němu přitiskla. Rty našly jeho krk a zakously se. Krev jí zaplavila ústa, teplá a sladká. Hltala s dychtivostí, která v ní narůstala celé dny.
Noc v hostinci se proměnila v její hru. Střídala objetí, polibky i dravé kousnutí. Její smích se mísil s výkřiky a steny. Muži se jeden po druhém hroutili bezvládně k zemi, zatímco ona se koupala v jejich krvi i vášni. Hledala zapomnění, ale v hloubi duše věděla, že žádný z nich jí nenahradí to, co ztratila v onom panství.
Za výčepem se krčil Otto z Rýzmburka. S hrůzou sledoval, jak se jeho hostinec mění v jatka. Srdce mu bušilo, věděl, že proti takové síle nemá šanci. Přesto sebral odvahu a v okamžiku, kdy sála krev dalšímu muži, nenápadně zmizel zadními dveřmi.
Zastavil se až na okraji města, kde volal o pomoc. Hostinci už však nebylo pomoci. Pozdější svědci nalezli jen zkrvavená těla a od té chvíle se z něj stalo místo hrůzy.
Kapitola XVIII. – Splynutí duší
Na panství zavládl klid. Rafael zavřel oči a v jeho nitru doznívala síla, kterou v něm Lilibell probudila. Vstal, podal jí ruku, beze slova ji vedl dlouhou chodbou, dokud se před nimi neotevřely dveře do jeho ložnice.
Uvnitř planuly svíce a jejich záře rozehrávala na stěnách zlatavé odlesky. Závěsy kolem lůžka se lehce vlnily v proudu vzduchu, připravené přijmout jejich doteky. Rafael se zastavil a obrátil se k ní. „Nejsi jen vzpomínkou na mé dětství,“ pronesl něžně. „Jsi vším, co jsem kdy hledal.“
Usmála se, v jejích očích se rozlilo světlo, které přehlušilo i jas plamenů. Přiblížil se k ní a jejich rty se spojily v polibku, který byl nejprve nesmělý, avšak s každým dechem sílil. Objal ji a přitiskl k sobě, zatímco ona mu odpovídala s nově probuzenou vášní.
Kroky je přivedly k lůžku. Posadili se, a když ji Rafael vzal do náruče, měla pocit, že svět kolem ní přestal existovat. Nechala se vést, celé její tělo se poddalo důvěře, jakou dosud nikomu nedala. Šaty jí sklouzly z ramen. V jejím srdci pulzovalo vzrušení, ale jeho doteky byly plné úcty, jemné a vroucí.
Dech se proplétal, stíny na zdech se vlnily a světla svící se chvěla v rytmu jejich blízkosti. Čas se zastavil. V pohledech i pohlazeních objevovali jeden druhého. Milovali se s vášní i něhou, v dotecích nacházeli nová poznání.
Bylo to splynutí těl i duší, chvíle, kdy se důvěra proměnila v extázi, láska v posvátný slib.
Tehdy Rafael poznal, že Lilibell není jen jeho láskou. Byla silou, která dokázala zachránit jeho duši, a jejich spojení se stalo věčným svědectvím jednoty.
Kapitola XIX. – Oheň a krev
V ložnici panoval klid, dokud se dveře prudce nerozlétly. Vtrhl kočí, tvář měl bledou a oči rozšířené hrůzou. Těžce oddechoval, podlomila se mu kolena a zhroutil se k zemi.
„Pane,“ vydechl, „v městečku… v hostinci… stalo se neštěstí. Tu ženu, která s vámi pobývá, chytili. Zavřeli ji do klece na náměstí, zítra ji chtějí upálit. Tvrdí, že je čarodějnice.“
Rafael ztuhl. Krev mu ztěžkla v žilách, srdce sevřela zlost i tíha odpovědnosti. Přes všechno, co mu způsobila, nedokázal připustit, aby zemřela v plamenech. Vzpomínky na noci, jež s ním strávila, a na sdílenou krev se vrátily s bolestnou silou.
„Isabella“ pronesl se smutkem v hlase.
Kočí přikývl, hlas se mu třásl. „Viděli ji na vlastní oči. Pila krev a smála se jejich bolesti. Odsoudili ji.“
Lilibell vstala od krbu a plameny ozářily její tvář. „Chceš ji zachránit,“ řekla klidně. Nebyla to otázka, ale jistota.
Rafael k ní vzhlédl. „Bože Lily, byla se mnou tolikrát, provázela mě nocí. Jsme jako bratr a sestra. Nemohu ji nechat zemřít takovou smrtí.“
Přiblížila se k němu a položila dlaň na jeho hruď. „Cítíš k ní pouto a chápu to. Skutečným nebezpečím nejsou její činy, ale nenávist těch, kdo ji uvěznili. Půjdeš-li sám, padneš. Proto půjdu s tebou.“
Mlčení mezi nimi mělo větší sílu než slova. V Rafaelovi se prala touha rozdrtit všechny, kdo jí chtěli ublížit, a zároveň klid, který mu přinášel její dotek.
Došel k oknu. Noc byla jasná, měsíc stál vysoko a zaléval střechy panství. V dálce se ozvalo náhlé vytí vlka. Sevřel pěsti. „Půjdeme. Společně.“
Lilibell přikývla. Její světlo spojilo se s temnotou, která obklopovala Rafaela. On byl stín a ona záře. Spolu se chystali postavit celému světu.
Kapitola XX. – Rozsudek noci
Na náměstí se tísnil dav. Vzduch byl těžký, dřevo na hranici nachystané a uprostřed stála železná klec, výsměch i varování v jednom. Uvnitř seděla Isabella. Vlasy měla rozcuchané, šaty potrhané, na rtech zaschlou krev. Neprosila ani neplakala. Její oči planuly hněvem i pýchou, zatímco děti po ní házely kamínky a ženy na ni plivaly.
Starosta předstoupil před lid a zvedl ruce. „Viděli jste ji. Naslouchali jste lžím. Dnes se odhalila pravda. Není člověk. To krvavé sídlo je prokleté.“
Křik zesílil, pochodně vyšlehly a první jiskry olízly dřevo. „Stvůra!“ křičel dav. „Krvavá čarodějnice! Musí shořet!“
Isabella sevřela mříže, tvář zkřivenou úšklebkem. „Jen ať to zkusí. Rafael přijde. Pokud to nestihne, přijmu plamen tak rychle, jak jsem kdysi přijala nesmrtelnost. Netuší ten prostý lid, že smrt mi již nevládne.“
Náhle se vzduch zachvěl a plameny pohasly. Lidé se obrátili.
Po cestě kráčel Rafael, krok pevný a oči temné. Po jeho boku šla Lilibell, její tvář zářila v měsíčním světle. Dav ustoupil, neviditelná síla je donutila vytvořit uličku.
„Odstupte,“ pronesl Rafael burácivým hlasem. Země pod nimi se zachvěla.
Starosta vykročil vpřed a pozvedl pochodeň. „Nepatří mezi nás. Ani ona, ani ty.“ Hlas se mu třásl, přesto chtěl působit odhodlaně.
Lilibell zvedla ruku a plamen na pochodni zhasl. Dav zalapal po dechu a umlkl.
Rafael došel ke kleci. Sevřel mříže, kov s praskotem povolil. Isabella na něj pohlédla se vzdorem i slzami v očích. Vzala jej za ruku a on ji pozvedl do náruče.
„Věděla jsem, že přijdeš,“ vydechla chraptivě.
Dav vykřikl. Jeden z mužů hodil kámen, jiný se rozběhl s pochodní. Lilibell stanula mezi nimi. Její oči se rozzářily, světlo vyšlehlo a spojilo se s Rafaelovou temnotou. Kámen se rozpadl v prach, plamen pohasl a muž klesl na kolena.
Nikdo další se neodvážil pohnout. Náves ovládly dvě spojené síly. Rafael s Isabellou v náručí a Lilibell po jeho boku odcházeli pryč z tohoto místa. Lidé ustupovali se sklopenými pohledy, v očích jim zůstával strach. Hranice zůstala nedotčená a kouř se rozptýlil do noci.
Po chvíli Isabellu položil na zem. Její dech byl rychlý, rty se chvěly. V očích se mísily slzy s křehkostí. „Říkala jsem ti, že naše pouto nikdy nepřetrhne ani smrt,“ těžce vydechla.
Rafael odpověděl laskavým hlasem. „Jsi v mém srdci jako sestra. A dokud budu živ, ochráním tě.“
Isabella se rozplakala.
Lilibell stála opodál. V mysli se jí uložila tato věta.
Na náměstí sice padl ortel, ale v temnotě noci povstala síla, která dokázala zastavit i plameny.
Kapitola XXI. – Zrození naděje
Následující večer se nesl v klidu. Nikdo netušil, co jim budoucnost přinese.
V sídle ležela Isabella na lůžku. Tvář měla pobledlou, dech neklidný a tělo poznamenané časem stráveným v kleci. V jejím pohledu se však objevila jemnost. Vzdor ustupoval a nahrazovala ho křehkost s náznakem odhodlání.
Rafael mlčky hleděl do ohně v krbu. Myšlenky ho tížily a stále si kladl otázku, co bude dál.
U lůžka seděla Lilibell, chladila Isabelle čelo. S trpělivostí měnila obvazy, její klid se rozléval po celé místnosti.
„Cesta před námi nebude snadná,“ pronesla rozvážným hlasem.
Rafael přikývl. „Nebyla nikdy. Ale poprvé cítím, že by mohla skončit smířením.“
Isabella otevřela oči, rty se jí zachvěly. „Nechci krev. Nechci bolest. Chci dýchat. Chci znovu cítit.“
Rafael natáhl ruku a stiskl její dlaň. Byla chladná, ale živá. „Pak vytrvej, sestřičko.“
Isabella se posadila. Každý pohyb ji bolel, ale nevzdávala se. Lilibell jí podala šálek bylinkového čaje a Rafael jej přidržel. V místnosti se rozlila jemná vůně a kouř z ohně stoupal komínem vzhůru.
„Nevím, jak dlouho to potrvá,“ zašeptala Isabella. „Jen vím, že už nechci utíkat před sebou.“
„Nebudeš,“ odpověděl Rafael. „Půjdeme kupředu.“
Vyšel na zápraží a nadechl se chladného vzduchu. Za jeho zády se objevila Isabella, opřela se o zárubeň a pohlédla k městu. Lilibell přistoupila k nim a pozvedla zrak k hvězdám, pak se nadechla.
Rafael se na obě zadíval. Uvědomil si, že stojí na prahu života, který dosud nepoznal. S Lilibell ho pojil klid a světlo, s Isabellou téměř sourozenecká láska a její nově probuzená lidskost. Dvě různé podoby lásky, přesto jedna cesta.
Isabella sklopila zrak a po chvíli znovu promluvila téměř neslyšně.
Prosit zatím neumím. Snad se to naučím.
Rafael ji objal. Lilibell položila dlaň na jejich spojené ruce. Slova nebyla potřeba. V tichu se rodil slib, který je měl vést dál.
Kapitola XXII. – Pouto tří
Noc zahalila krajinu, když se rozhodli vydat k Bílému vlku, dávnému strážci rodu Wolfů. Rafael věřil, že jedině on dokáže zlomit pouta krve a vrátit jim klid. Všichni tři toužili po jediném, po obyčejném lidském životě.
Krůček za krůčkem kráčeli stezkou nocí. Mlčeli, ale cítili, že jdou k okamžiku, který rozhodne o jejich budoucnosti.
Došli k místu, kde se tyčil starý dřevěný kříž, obrostlý mechem a potemnělý deštěm. Ve stínu kříže se zjevila bělostná silueta vlka. Jeho srst zářila v měsíčním světle, oči měl jasné a klidné. Zastavil se před nimi a s důstojností pozvedl hlavu.
Rafael poklekl, položil dlaně na chladnou zem a sklonil hlavu. „Odpusť. Nechci dál kráčet cestou strachu a krve. Toužím po míru a po lásce.“
Bílý vlk jej dlouho pozoroval. V jeho očích se odráželo poznání, že tento muž není jako jeho předci. Rafael nechtěl ubližovat lidem, jeho srdce se změnilo.
Vlk přistoupil a čenichem se dotkl jeho ramene. V tom doteku se rozlila zář, která obklopila Rafaela, pohltila tmu v něm a naplnila jej pokojem. Síla proudila jeho tělem, smyla neklid i žízeň po krvi. Stačil jediný okamžik a pouta, jež ho svazovala celé věky, povolila. Rafael vzhlédl ke kříži, zavřel oči a poprvé po dlouhé době pocítil svobodu.
Isabella vykročila vpřed. Hlas se jí chvěl, ale zněl jasně. „Nedokážu vrátit to, co jsem vzala. Mohu jen slíbit, že už nikdy nebudu lovit lidský život. Nechci ztratit nesmrtelnost, ale chci ji nést jinak, bez krve a bez bolesti. Toužím učit se žít novým způsobem.“
Lilibell položila ruku na její předloktí. „Půjdeme společně.“
Rafael vstal a v hrudi pocítil klid, jaký nepoznal celé věky. Pohlédl na obě ženy. „Vrátíme se domů. V našem sídle začne nový život bez lovu na lidi.“
Isabella přikývla a v jejím výrazu se objevil náznak úlevy. Lilibell mlčela, ale v očích jí zářil souhlas.
Cestou zpět se mlha rozestoupila a obloha se čistila. S každým krokem z nich opadalo napětí, staré bolesti se uzavíraly.
Ve chvíli kdy vkročili do zahrady, stromy se skláněly v měsíčním svitu. Vzduch byl průzračný a lehký. Vůně květin jim přinášela klid a každý nádech je naplňoval novou silou.
Rozuměli si beze slov. Stačila přítomnost. Tři osudy, kdysi roztržené, se spojily v jedno pouto. Zde se zrodil nový život, očištěný od minulosti a otevřený naději na budoucnost.
Epilog
Zahrada rodového sídla dýchala svobodně. Stromy se lehce kolébaly ve větru. V trávě rozkvétaly květy a jejich vůně se nesla nocí. Rafael kráčel cestičkou mezi záhony, provázen Isabellou a Lilibell. Zastavili se všichni tři u kamenné zídky a zadívali se na nebe poseté hvězdami.
Isabella se opřela o chladný kámen. V jejích očích se po dlouhé době objevil mír. Lilibell stála po jejím boku s klidem, který dodával sílu. Rafael je vnímal obě, rozdílné a přesto neoddělitelně spjaté. V Isabelle spatřil novou moc, schopnost nést nesmrtelnost bez krve a bolesti, s lidskostí, kterou v sobě znovu objevila.
Rod Wolfů prošel bolestí, ale našel smíření. Rod Lunaris si uchoval moc a přidal k ní nový rozměr, schopnost chránit, ne pouze vládnout. Isabella nyní zakládá nový rod, Rod Rosariel, který spojuje nesmrtelnost s lidskostí a nese příslib vyrovnané budoucnosti.
Jejich znamením je růže vyrůstající z kamene, květ zářící krásou a chráněný ostrými trny. V jejím obraze se odráží podstata Rosariel, síla hojit i chránit, dar rozkvést i uprostřed bolesti. Červené květy připomínají krev a život, bílé přinášejí čistotu, černé halí tajemství. Růže je jejich pečetí i učením, svědectvím o kráse, která se nevzdává, o moci, jež dokáže roztrhnout stín a přetavit jej v rovnováhu světla a temnoty.
Na okraji zahrady se objevil Bílý vlk. Přišel se rozloučit. Jeho srst se leskla, oči zářily klidem. Zvedl hlavu a zavyl, tentokrát silně a dlouze, jeho hlas se nesl celým krajem. V tom volání zazněla jistota, že temnota umlkla.
Rafael natáhl ruku a obě ji uchopily. Propletli své dlaně, aby ukázali, že už nestojí odděleně. Nebyli tři jednotlivci, stáli tam jako rodina, kterou zpečetila cesta plná zkoušek.
V té noci povstal nový život a hvězdy nad nimi nesly svědectví o jeho zrození.
Doslov
Při psaní tohoto příběhu jsem si kladla otázku, zda lze uniknout vlastní minulosti. Rafael, Isabella a Lilibell mi ukázali, že cesta ke smíření nebývá přímá, přesto zůstává možná. Temnota v nich nebyla odsouzením, nýbrž zkouškou vedoucí k proměně.
Rod Wolfů, rod Lunaris i rod Rosariel jsem chtěla vykreslit nejen jako mocné linie, ale také jako zrcadla lidské duše. V jejich příbězích se odráží síla rozhodnutí, která tvaruje náš osud i podobu, kterou přijímáme.
Bílý vlk, který jejich kroky provázel, se pro mě stal symbolem svědomí a hlasem minulosti. Jeho vytí uzavírá staré kapitoly, zároveň otevírá nové. Připomíná, že i temnota může umlknout, nalezneme-li v sobě odvahu ke změně.
Děkuji vám, že jste doprovodili mé hrdiny až na konec jejich cesty. Přeji si, aby jejich příběh nezůstal jen vzpomínkou, ale svědectvím, že i v nejtěžších chvílích lze najít cestu k pokoji. Ať vám tyto stránky připomenou, že konec nemusí znamenat ztrátu, spíše začátek nového života. Života, v němž se rodí síla pokračovat.
S úctou a klidem v srdci,
Anett Walker
