Prolog
Aneta se právě stěhuje do kláštera, jehož historie sahá několik staletí zpět. Kdysi byl domovem řádu, který praktikoval tichou modlitbu. Mniši měli zakázáno mluvit. Pro jistotu existovalo i opatření, které jim v tom bránilo. Komunikovali pouze psaním vzkazů do černých knih.
Brzy pochopila, že její přítomnost v klášteře není náhodná. Musela zachránit ženu jí podobnou, před staletími uvězněnou v kletbě spolu se svým milovaným mnichem Danielem. Jejich příběh zůstal nedokončený a bolestné pouto přetrvávalo mezi klášterními zdmi. Od chvíle, kdy Aneta pronikla do tohoto tajemství, se jí začala zjevovat Aneta de Silencia, bledá postava s očima, v nichž se usadilo ticho i prosba o vysvobození.
Ticho starého kláštera nebylo prázdné. Bylo živé a těžké, vonělo po kadidlu a kamenném prachu a přetrvávalo ve vzpomínkách, které se odmítaly nechat pohřbít. Právě v tomto tichu se ocitla Aneta Tichá.
Kapitola I. – Za zdmi kláštera
Její hluboké modré oči, klidné jako hladina jezera, se zadívaly do dlouhé chodby, kde dříve kráčeli mniši. Nyní se zde nacházely z části zrekonstruované byty. Stěny a klenby nesly stopy času, jež nedokázali zahladit ani ti nejzručnější řemeslníci. Památkový ústav navíc přikázal zachovat mnoho prvků v původním stavu.
Aneta se tiše rozhlížela kolem sebe. Její dlouhé vlnité vlasy barvy tmavého kaštanu s měděnými odlesky jí splývaly přes ramena a zářily i v šeru chodby. Jemný vánek jí uvolnil několik pramínků kolem obličeje. Přestože působila klidně a uzavřeně, bylo v ní cosi nevysloveného, tajemného.
Kráčela pozvolna. Zdálo se, že se vznáší. Ve skutečnosti jen s lehkostí našlapovala. Po boku jí kráčel správce budovy, pan Matyáš Švarc, mohutný muž, který měl celé prostory na starost.
Náhle se zastavil, podíval se na ni a pod vousy pronesl:
„Ten byt si vás vybral sám, slečno Tichá.“
Aneta nevěděla proč, ale věřila mu.
„Tady to je, byt číslo dvě, hned u vchodu do zahrady. Nachází se v pravém křídle. Vaše okna budou mít skvělý výhled…“ zabručel správce kláštera, muž se shrbenými zády a tváří pokrytou šedivým plnovousem. Podal jí klíče, starý svazek bez moderních čipů a karet. Když si je přebrala, její prsty na okamžik zůstaly chladné. Připadalo jí, že se dotkla ledu.
„Ten byt si vás vybral sám,“ zopakoval správce. Jeho slova se Anetě zarývala hluboko do paměti. Než mu stihla poděkovat a zeptat se, co tím myslí, byl už pryč.
Přitiskla klíče v dlani, které jí dodávaly jistotu, a zhluboka se nadechla. Odemkla staré dřevěné dveře s kováním, jež se ve světle mihotavě zalesklo. Klíč zapadl do zámku a ozvalo se tlumené cvaknutí. Něco v ní se zachvělo. Možná to byla předtucha. Sáhla po mosazné klice, nesoucí patinu věků, a vešla dovnitř.
Byt byl překvapivě malý, ale útulný. Klenuté stropy se zdvihaly vysoko nad její hlavu. Na zdech byly patrné stopy starých fresek. Někdo se je pokusil překrýt, ale jejich obrysy stále jemně prosvítaly skrz omítku. Pod nohama cítila studenou kamennou podlahu. Celý prostor měl zvláštní atmosféru a nesl v sobě stopy modliteb, které tu kdysi zaznívaly, byť jen šeptem.
Položila tašku na zem a pomalu přešla k oknu. Zahrada před ní byla zarostlá, ale krásná. Staré lípy vrhaly stíny na trávník, mezi nimiž ležely dávno zapomenuté kameny připomínající lavice. Byl tu klid. Nebyl obyčejný. Byl to klid, který měl váhu. Klid, v němž bylo slyšet vlastní myšlenky hlasitěji než kdy jindy.
Na parapetu něco leželo. Byl to malý dřevěný křížek, oprýskaný s barvou dávno vybledlou časem, skrytý pod nánosem prachu. Vzala ho do ruky. V tu chvíli jejím tělem projel zvláštní pocit a za zády zaslechla šeptání. Otočila se, ale nikdo tam nebyl. Jen šero a staré stěny. Usmála se sama pro sebe. Možná to byl jen průvan, dveře na chodbu nechala otevřené. Nestačila je zavřít, zvědavost byla silnější.
Stála uprostřed místnosti a cítila, že tohle místo není obyčejné. Něco v sobě nese. Něco, co čeká. Uvědomila si, že ode dneška se její život začne měnit způsobem, který si zatím neumí představit. Ticho kolem ní bylo příliš živé. A ona, Aneta Tichá, k tomu tichu zřejmě patřila.
Kapitola II. – Hlas neznámých
Nastal večer. Uvařila si čaj a usedla na pohovku. Přestože měla v autě ještě několik krabic, rozhodla se místo vybalování lépe prozkoumat své nové bydlení. Naštěstí tu bylo alespoň něco málo zařízeno. Aneta byla skromná a to, co si přivezla v tašce spolu s tím, co zde zůstalo po předchozích nájemnících, jí naprosto stačilo.
V okně zaševelil vítr a starý okenní rám zaskřípal. Připadalo jí, že něco slyší. Kroky. Ztuhla. Někdo kráčel chodbou pomalu, těžce, bosé nohy dopadaly na kámen. Ten zvuk však přicházel zevnitř, nikoli z chodby venku. Zavřela oči. Když je znovu otevřela, nespatřila nic. Jen stín na stěně zůstal, zaostávající za pohybem reality. Čas tu dýchal jinak.
Pak to začalo.
Každou noc se ozývaly jiné zvuky. Šepoty v cizím jazyce, zpěv vycházející z hlubin, jemné bouchání, stíny pohybující se bez zdroje světla. Aneta neutíkala. Naopak. Cítila, že právě tohle je důvod, proč zde je. Někdo, nebo něco, na ni čekalo.
Noci v klášteře měly pokaždé jinou atmosféru. Světlo lampy se odráželo od klenutých stropů a vrhalo dlouhé stíny, které se hýbaly i tehdy, když vzduch zůstával nehybný. Aneta seděla na pohovce, objímala kolena a naslouchala. Ticho už nebylo vlídné jako přes den. Bylo hustší a uvnitř něj něco číhalo. Někdy zaslechla kroky za dveřmi, jindy ozvěnu zpěvu, hluboké mužské hlasy, monotónní chorál, sotva slyšitelný.
Zvedla se. Její dlouhé vlasy jí spadly přes ramena. Vzpomněla si, že při vybalování věcí z tašky zahlédla ve skříni svíčky. Toužila projít byt potichu, jen s plamenem v ruce. Možná chtěla uklidnit mysl. Možná se chtěla přesvědčit, že slyší jen zvuky staré budovy.
Vešla do úzké chodbičky, která vedla do malé komory. Když otevřela dveře, udeřila ji do nosu vůně prachu a starých knih. Na spodní polici ležely zbytky pergamenů, zažloutlé listy, na nichž byly stále patrné stopy kaligrafického písma. Sfoukla z jedné staré knihy prach. Byl tam nápis latinsky.
„Silentium est porta.“ (Ticho je brána.)
Ta slova jí utkvěla v paměti. A z nějakého důvodu jí připadala až nebezpečně povědomá.
Kapitola III. – Tajemství
Aneta si přinesla tu záhadnou knihu z komory a začala v ní listovat. Vzápětí vstala a nervózně chodila po místnosti. Znovu a znovu si nahlas opakovala slova, která v knize našla.
Zachvěla se. Najednou si byla téměř jistá, že za svými zády slyší kroky. Pomalu se otočila. Nikdo tam nebyl. Jen na zdi v šeru se houpal stín kříže. Vtom se kolem rozlila čerstvá vůně kadidla a ve vzduchu zůstala stopa něčích kroků.
„Je tady někdo?“ zašeptala. Její hlas se ztratil v kamenných stěnách. Měla pocit, že z hlubin kláštera zaslechla slabé „Amen“. Hluboké, mužské, které nepatřilo do této doby.
Vzala do ruky hořící svíčku. V její dlani tiše zapraskala a plamínek se zachvěl, hrozil zhasnutím. Ustoupila, ale pohled jí sklouzl na stěnu, kde opadávala omítka a přitom ještě před chvílí bylo všechno neporušené. Pod vrstvou prachu se rýsoval tmavší tvar. Obrys dveří, kdysi skutečných, nyní zazděných.
Srdce jí bušilo. Položila dlaň na chladnou zeď, přesně na místo, kde se obrys dveří zřetelně rýsoval. V tu chvíli zaslechla tiché šeptání, mnoho hlasů najednou. Nerozuměla slovům, ale cítila jejich naléhavost. A pak, jasněji než cokoli jiného, se ozvalo jediné slovo:
„Porta“ (Brána).
Ustoupila a svíčku sevřela pevněji. Klášter v sobě skrýval tajemství. Začínala tušit, že ty zazděné dveře nejsou jen zbytkem staré architektury.
Noc pokročila. Z chodby se znovu ozvaly kroky. Přestože se bála, otevřela dveře. Samozřejmě tam nikdo nebyl. Zavřela je a opřela se zády o jejich chladný povrch. Její těžké dýchání se neslo prostorem. Poprvé cítila, že opravdu není sama. Přítomnost mnichů, nebo toho, co z nich zůstalo, stále přetrvávala. Možná čekali, až někdo uslyší jejich volání.
V ruce držela knihu, která voněla prachem, starou kůží a něčím nepojmenovatelným. Latinský text se jí míhal před očima. Rozuměla jen málo. Zatím.
Znovu něco uslyšela. Ne z chodby. Ne z rádia. Byl to hlas, který zněl přímo v její hlavě. A přesto byl naprosto zřetelný.
„Aneta de Silencia… ale ty slyšíš.“
Udělala krok vpřed, aby byla dál od dveří, a v tom se prudce otočila. Nikdo tam nebyl.
„Nejsi první, kdo tu knihu otevřel. Ale jsi první, kdo… rozumí.“
Zůstala stát nehnutě. Hrudník se jí zvedal v rychlém dechu a srdce bušilo až do spánků.
„Neptej se, kdo jsem. Jen poslouchej. V textech je klíč. Slova, která odemykají to, co bylo uzamčeno.“
Pevně sevřela desky knihy. „Proč já?“ vydechla. Její hlas zněl slabě a cize.
„Protože jsi přišla. Jen ten, kdo slyší, může otevřít poslední dveře.“
Pár písmen na stránce začalo jemně žhnout. Ne světlem, spíš přítomností. Slova se přeskupovala, sama se vázala k jejímu pohledu. Najednou přišel první obraz. Útržek vize.
Chodba osvícená svícemi. Ticho přerušované chroptícím dechem. Muž v kápi škrábající cosi do kamene vlastním nehtem…
Ucukla. Kniha jí vypadla z ruky a dopadla na podlahu. Neotevřela se však náhodně, zůstala na jediném řádku:
„In tenebris veritas.“ (V temnotě je pravda.)
Nastalo ticho tak hluboké, že vnímala tlukot svého srdce. Bylo jí jasné, že v tomhle domě nebyla sama. Noví spolubydlící byli velmi, velmi staří.
Musí se uklidnit. Rozhodla se, že se znovu ponoří do čtení. Kniha byla psaná latinsky, jenže ona rozuměla jen několika slovům. Odložila ji a přešla k oknu. Dlouze se zadívala do noční zahrady. Ve světle měsíce se zdála obklopená jemnou září, kterou chránil stříbrný plášť.
„Tohle místo mě teprve překvapí,“ zašeptala. Lehla si do postele. Jenže místo spánku přišly otázky. Jak se mám připravit na něco, co nemá jméno? Co se kolem vlastně děje?
Kapitola IV. – Dotek minulosti
Konečně vyčerpáním usnula. Možná to byl jen sen, ale cítila sílu kláštera, naplněného neklidem, jaký tu už po staletí panuje. Světlo zapadajícího slunce se lámalo na starých vitrážích a kreslilo po podlaze jemné zlatavé pruhy. V zahradě dozníval zpěv ptáků. Otevřeným oknem proudil lehký vánek vonící po levanduli a šalvěji.
Na zahradě se objevila žena. Nebylo jí vidět do tváře, ale bylo zřejmé, že sbírá bylinky a přitom si zpívá. Její hlas zněl jemně a líbezně, až se zdálo, že andělé sestoupili na zem a zpívali pro svého Pána.
Kdo je ta tajemná žena? problesklo Anetě hlavou. Že by tu kdysi žila?
Žena se najednou s láskou otočila, zdálo se, že celou dobu věděla, jak ji někdo pozoruje. Kývla hlavou, usmála se a zmizela. Tiše, stejně jak přišla. Jen ten éterický zpěv zůstal. Aneta se probudila. Ještě jí zněl v uších. Zavřela oči, stále ji viděla před sebou. Nevěřícně kroutila hlavou. Tušila, že tohle setkání nebylo zdaleka poslední.
Vstala z postele a rozhodla se konečně pustit do práce. Chtěla přinést z auta zbytek krabic, které při stěhování nestačila vybalit. Alespoň na chvíli si odpočine od zvláštních myšlenek. Zaměstná ruce a na chvíli utiší hlavu.
Když bylo vše na svém místě, vrátila se ke snu. Co to bylo? Proč právě tenhle obraz? Byl to vůbec sen? Hlavou jí vířilo snad milion otázek. Jenže odpovědi nikde.
Kapitola V. – Kronika mlčení
Následující den byl chladný, ačkoliv kalendář ukazoval květen. Zdi starého kláštera držely chlad jako vzpomínku. Rozhodla se, že se vydá do knihovny, třeba tam najde odpovědi na své otázky a v hlavě konečně zavládne klid.
Ještě toho rána navštívila městskou knihovnu, starou budovu se zašlými okny a opadanou omítkou. Nevěděla přesně, co hledá, jen cítila, že tady najde odpovědi. Nebo alespoň stopy.
Za pultem seděl muž, kterého by popsala jako někoho, kdo již nežije ve světě běžných otázek. Hubený, s nevýrazným pohledem, svázaný tichem zdejších knih.
„Dobrý den,“ pozdravila. „Hledám informace o starém klášteře v ulici svatého Bartoloměje. Bydlím tam… tedy, nově.“
Muž ji pozorně sledoval. Potom beze slova vstal a odešel dozadu. Po pár minutách se vrátil s tenkou černou složkou převázanou šňůrkou. Položil ji před Anetu a řekl:
„Nepůjčuje se. Můžete číst tady.“
Uvnitř byly zažloutlé výstřižky z novin, fotografie i ručně psané poznámky. Některé věci si pečlivě zapsala do deníku, který si vedla jen pro sebe.
„Kněží mlčícího řádu, zaniklí v 18. století. Užívali zvláštní praktiky.“
„Zákaz vstupu do ‚nižších sklepů‘ během rekonstrukce. Klášter ukrývá tajemství.“
„V kronice zmínka o tajných chodbách. Konal se rituál, dle záznamů nebyl dokončen.“
„Mniši stále pobývají v klášteře?“
„Odkud přicházel zvuk, když nikdo nemluvil?“
„Přijde žena, která koloběh utrpení navždy ukončí.“
Zapsala si také jméno profesora Petra Somera. Zjistila, že se zaměřoval na církevní kulturu a život v klášterech. Právě on ji zaujal nejvíce a rozhodla se, že se ho pokusí vyhledat.
Když vstala, oslovila muže za pultem. Zeptala se na pana profesora a on jí podal malý lístek se slovy: „Tady máte adresu a telefonní kontakt.“
„Slyšela jste ty zvuky, že ano?“
Zarazila se. „Vy… víte o tom?“ zeptala se. Muž se jemně pousmál, ale ten úsměv byl smutný.
„Vás to nezabije. Jen vás to může připravit o klid, pokud nějaký máte. Raději se sejděte s panem profesorem Somerem. Ten vám řekne víc.“
Její kroky vedly rovnou k němu. Zavolala mu předem, aby věděla, zda má čas. Profesor Petr Somer bydlel v domě, který voněl naftalínem a knihami, vůní starých časů. Otevřel jí vysoký muž s očima, které se dívaly tak hluboko, až se v nich dalo ztratit.
„Tak vy jste z kláštera,“ řekl, než stačila cokoliv říct. „Věděla jste, že vás to dřív nebo později dovede sem?“ Jen kývla.
Seděli v pokoji plném map a svazků. Profesor před ní položil staré plány kláštera a pak ještě něco navíc, nezveřejněné poznámky.
„Řád tichých bratří praktikoval zvláštní formu modlitby. Traduje se, že když do řádu vstoupil nový mnich, byl mu vyříznut jazyk na důkaz věrnosti mlčení. Nešlo jen o ticho. Oni se snažili slyšet uvnitř. Věřili, že pod vrstvami ticha se ozývá hlas pravdy.“
Přisunul jí nákres, starý plán kláštera. Na první pohled nic neobvyklého. V dolním rohu byl zaznačen prostor, který v žádných moderních plánech neexistoval.
„Svatá místnost. Uzavřená v roce 1750. Pod podlahou kapitulní síně.“
Aneta netušila, že se ta místnost nachází přímo pod jejím bytem.
Profesor ji chvíli mlčky sledoval.
„Vy slyšíte ty hlasy? Zpěvy, co nezní jako myšlenka, ale také ne jako slovo.“
Aneta opět kývla.
„Nejste první. Ale jste jiná. Neodmítáte to. Jste velmi silná, cítím to z vás.“
„Co tam najdu?“ zeptala se tiše.
Profesor lehce přimhouřil oči. „Netuším. Jen vím, že poslední mnich, který tam sloužil, psal o otevřených ústech v kameni. O tom, že když se hlas příliš dlouho poslouchá, začne mluvit skrze vás.“
Všechno si podrobně zapisovala. Nechtěla nic zapomenout. Když odcházela, profesor na ni ještě zavolal:
„Nechoďte tam sama. Nebo tam raději nechoďte vůbec.“
Ona již věděla, půjde. Musí.
Večer usedla ke svému deníku. Psala si myšlenky, postřehy, všechno, co se dozvěděla.
Psala soustředěně, vůbec nevnímala čas ani zvuky, které se kolem ní znovu začaly plíživě ozývat.
Kapitola VI. – Aneta de Silencia
Byl pozdní večer, když znovu usedla ke stolu. Dešťové kapky tlumeně bubnovaly na okno. Někdo zvenčí chtěl připomenout, že čas běží. A přesto jí poslední dny připadaly spíš jako sen než skutečnost.
Před sebou měla otevřený deník. Chtěla psát o svých zážitcích, o živých snech, ale ticho bylo až příliš hlasité.
Psaní pro ni bylo útočištěm, světem, kam mohla svěřit, co ji tíží i co ji naplňuje.
Poslední dny v ní cosi změnily. Nebyla si jistá, co přesně to bylo. V jejím nitru něco čekalo, aby se mohlo znovu nadechnout.
Otevřela okno. Noční vzduch byl chladný. Voněl zvláštně, směsí bylin, květin a něčeho starého, co nedokázala pojmenovat.
Nadechla se zhluboka. Najednou ji zamrazilo, ale ne zimou.
V hlavě jí z ničeho nic zaznělo jméno:
„Aneta de Silencia.“
Nepatřilo jí. A přesto ji to jméno pohltilo až do morku kostí.
Zavřela oči a zůstala sedět v tichu. Prsty se lehce dotýkala pera, chtěla psát. Tehdy to přišlo.
Obraz… ne, vzpomínka. Krátký záblesk. Žena, kterou poprvé viděla ve snu, se nyní nakláněla nad záhonem bylinek. Její pohyby byly klidné, téměř posvátné. Prsty opatrně odstraňovaly plevel. Anetiny oči sledovaly každý detail. Kolem ní se ozýval jen šum listí a zpěv ptáků.
Pak vše zmizelo. Aneta se prudce nadechla a otevřela oči. Ruce se jí třásly.
Kdo to byl? zeptala se sama sebe. Samozřejmě, znala odpověď.
Zapsala první slova:
„Viděla jsem ji. Nebyla jsem to já, přesto jsem věděla, jak voní. Znala jsem její dech, rytmus její chůze, klid, kterým dýchala okolní svět.“
Psala dál, s pocitem, že ji vede jiná ruka. Příběh, který v sobě nosila, nebyl výmyslem. Nešlo o fantazii. Bylo to něco hlubšího. Možná příběh duše, která si začíná vzpomínat.
Zadívala se na svíčku na stole. Plamen se na okamžik zachvěl, snad v reakci na její myšlenku.
Najednou to přišlo znovu.
Tentokrát to nebyl obraz, ale hlas. Tichý, ženský. Zněl v její hlavě, přesto působil naprosto skutečně. Na okamžik zavřela oči. Když je znovu otevřela, spatřila v deníku čerstvě napsaná slova:
„Piš, Aneto. Nejsi tu náhodou.“
Byla sama, a přesto cítila, že ji někdo pozoruje s něžnou trpělivostí. Něco v tom hlase ji uklidňovalo. Byl klidný, bez emocí, ale s hlubokou jistotou. Cítila, že se nemá čeho bát.
Usmála se a v duchu si pomyslela: Dobře. Začnu psát od začátku. Od zahrady, kterou opečovává ta záhadná žena. Někdo vyslovil její jméno, Aneta de Silencia. Musím zjistit, o koho se vlastně jedná a proč se zjevuje právě mně ve snech.
Začala rychle psát. Přemýšlela, kdo by mohl vědět víc o té záhadné ženě ze zahrady kláštera.
Kapitola VII. – Stará kniha
Tu noc nemohla spát. Deník, do kterého si zapisovala své poznámky, ležel na nočním stolku u postele. Natáhla se po něm a musela do něj zaznamenat další neuvěřitelné zápisky. V hlavě se jí hromadil tok myšlenek:
Kdo je Aneta de Silencia? Proč její příběh tak silně volá?
Ucítila velkou únavu, položila deník zpět na své místo a zavřela oči. I přes zavřená víčka však cítila její přítomnost.
Nakonec usnula. Ráno se rozhodla zjistit víc. Nejvíc ji zajímalo jediné, najít stopy minulosti. Vydala se proto hledat nějaké knihkupectví, ideálně takové, kde prodávají staré knihy. Třeba bude mít štěstí.
Ulice byly prázdné, celý svět ještě spal. Potulovala se starou částí města, do které běžně nechodila. Nedokázala vysvětlit, co ji tam táhne, jen cítila nutkání jít dál, zabočit za roh a pokračovat ještě o pár kroků víc.
A pak ho uviděla.
Antikvariát u jedlového kříže.
Nikdy o něm neslyšela, nikdy ho neviděla, a přesto jí byl podivně povědomý. Vešla dovnitř.
Uvnitř to vonělo po starých knihách a pergamenu. Přistoupila ke stolu uprostřed místnosti, na kterém se vršily knihy svázané provázky. Nevěděla proč, ale její ruka se natáhla po jedné z nich.
Na pohled nijak zvláštní, stará kniha o léčivých rostlinách v klášterní medicíně, vázaná v plátně, bez obalu. Aneta knihu otevřela a zatajila dech.
Na vnitřní straně bylo napsáno inkoustem:
„Aneta de Silencia
Medicina Naturalis et Herbaria“ (Přírodní léčba a bylinářství)
A pod tím drobným písmem:
„Vocare animam errantem (Přivolat bloudící duši)
Salvia Animae“ (Šalvěj duše)
Zůstala stát jako přikovaná. Hrudník se jí stáhl, oči zvlhly. To jméno… Ona tu ženu znala. Tentokrát už ne jako sen, ale jako fakt. To byl důkaz. Skutečný, hmatatelný.
Zadívala se na písmo a opatrně obrátila pár dalších stránek. Byl tam ručně psaný seznam bylin a jejich účinků. Některé se shodovaly s tím, co si četla v jiné knize, a ten rukopis byl stejný. Vzkaz. Už ho četla. Věděla, že byl psán jí.
Zvedla hlavu. Za pultem stál starý, nevýrazný muž, u kterého bylo poznat, jak dlouho jeho kroky obchází tento svět. Nevěděla, kdy přišel. Myslela si, že je tady sama.
„Kolik chcete za tuto starou knihu?“ zeptala se tiše.
Usmál se.
„Myslím si, že někdo chce, abyste jí měla. Nechť vám zodpoví otázky, na které ještě neznáte odpovědi.“
Chtěla mu poděkovat, ale jen na okamžik se ohlédla po dalších knihách a on zmizel. Už tam nebyl. Bez váhání vzala knihu do náruče a rychle odešla domů.
Byla půlnoc, když ji to přimělo znovu vstát. Zapálila svíčku, otevřela knihu a začala listovat. Stránky šustily jako suché listí. Po několika minutách však něco upoutalo její pozornost, písmo, které tam předtím nebylo.
Uprostřed prázdné stránky, kde předtím nebylo nic, se najednou objevil krátký, jemně nakloněný text. Inkoust vypadal čerstvě, ještě nestihl zaschnout. Četla ten text se zatajeným dechem:
„Jsi blíž, než si myslíš, Aneto. Pokračuj v hledání. Čekám na tebe.“
Přejela po písmu konečky prstů. Opravdu to někdo napsal. Nedokázala si to vysvětlit, vlastně ani nechtěla. Místo strachu cítila zvláštní klid.
Konečně bylo potvrzeno, co už dávno cítila. Ta žena existuje. Pod vzkaz připsala:
„Slyším tě. Pokračuj.“
Bylo ticho. Nic se nedělo. Zavřela knihu v domnění, že nyní nastane klid.
Kapitola VIII. – Stříbrné pouto
Ráno bylo těžké. Probudila se s pocitem, že její sny nebyly sny, ale vzpomínky. Ještě než vstala, sáhla automaticky po knize. Na stránce, kde v noci zanechala svůj vzkaz, byl nový text, psaný opět stejným rukopisem:
„Něco jsme nedokončily, Aneto. Něco musí být navráceno. Pamatuješ si víc, než si myslíš. V zahradě je klíč. Až bude Luna v úplnosti, otevři cestu. Popros ji, aby promluvila.“
Polkla nasucho. Věděla, že ten den musí něco udělat. Vydala se do zahrady, kde rostly staré léčivé rostliny, především levandule a šalvěj. Se zavřenýma očima se dotkla země. Chvíli byl klid, pak to přišlo.
Země pod jejíma rukama ztěžkla a ztichla. Najednou stála uprostřed té samé klášterní zahrady, bosá, v hnědém rouchu. Hladila listy šalvěje. Její dlaně byly ošlehané větrem, ruce pokorné, ale silné. Sehnula se ke svým bylinkám a tehdy si všimla, jak se jí na krku houpá stříbrný, lesklý amulet s rytinou měsíčního kruhu. Slunce jej právě osvítilo.
S trhnutím otevřela oči. Kolena měla špinavá od hlíny, ruce jí voněly po šalvěji. Ve své dlani svírala něco pevného. Starý kousek stříbra. Přívěsek. Měsíční kruh vyrytý do jeho středu. Zvedla ho k nebi. Bylo pod mrakem, ale ona věděla, že ten přívěšek kdysi patřil jí. Nebo… možná ještě stále patří.
Vrátila se domů a znovu otevřela starou knihu. Na předtím prázdné stránce stál další vzkaz:
„Paměť se ti vrací skrze tělo. Brzy přijde noc, kdy brána bude otevřena. Připrav se, sestřičko.“
Nyní už nepochybovala. O úplňku se něco stane.
Kapitola IX. – Brána v úplňku
Měsíc rostl. Každou noc byl o něco větší, zářivější, těžší na obloze. Aneta to cítila v těle, každá její buňka pulsovala měsíčním rytmem. Nemohla spát. Nemohla jíst. Všechno v ní napjatě čekalo.
V den úplňku se nebe vyčistilo. Žádný mrak, žádný vítr. Vzduch byl hustý a zvláštní, nasycený tichem, které přichází těsně před bouří. Ale nebyla to bouře venku. Byl to vnitřní otřes.
Oblékla si dlouhý tmavý kabát a do kapsy vložila přívěšek s rytinou měsíčního kruhu, ten, který našla ve své dlani po vizi v zahradě. Vzala s sebou i knihu. Něco jí říkalo, že tam, kam půjde, ji bude potřebovat.
Vyšla ze dveří rovnou do zahrady. Klášterní zdi se tyčily do tmy jako kamenné stíny. V měsíčním světle vypadaly téměř živě. Vstoupila doprostřed prostoru. Omamná vůně bylin ji znovu překvapila. Zastavila se a položila dlaň na zem.
Z nebe právě vystoupil úplněk, kulatý, stříbrný, nehybný. Jeho světlo dopadlo přesně na místo, kde klečela Aneta. Náhle cítila malé otřesy.
Země pod její dlaní zavibrovala. Kámen se lehce zachvěl. V záři měsíce se na jeho povrchu začala rýsovat rytina, měsíční kruh, identický s tím, který nesl její přívěšek. Otevřela knihu. Stránky samy přeskočily na novou kapitolu, která dříve neexistovala. Inkoust byl čerstvý:
„Brána se otevře jen těm, kteří nesou paměť. Dotkni se kamene přívěškem a neboj se, sestřičko. Je to jen návrat domů.“
Aneta se zhluboka nadechla. Přitiskla přívěšek ke kameni. Okamžik se nic nedělo, pak se ozvalo hluboké, dávné zašeptání, které nebylo zvukem, ale spíš pohnutím vzduchu.
Kámen zazářil modrým světlem a s tichým zapraskáním se rozevřel. Ozval se zvuk starých dveří, kdysi uzamčených modlitbou. Země pod ním už nebyla jen půdou, ale průchodem. Do nitra kláštera. Do paměti. Do minulosti.
Stála nehnutě, jako přikovaná k zemi. Srdce jí chtělo vyskočit z těla, ale byla tu. A nebyla sama.
Nadechla se, chtěla něco říct. Zády k ní stála žena. Štíhlá, s hnědými vlasy spletenými do copu. Měla na sobě jednoduché tmavé roucho s kapucí. Žena se otočila a usmála.
„Tak ty jsi přišla,“ řekla jemným hlasem.
Aneta nedokázala odpovědět. Všechny otázky, které se v ní celé týdny hromadily, zmizely jako prach.
„Ty… ty jsi celá já,“ vydechla.
„Ano,“ odpověděla žena. „Jsem část tebe, kterou jsi musela ztratit, abys ji mohla znovu najít.“
Aneta de Silencia natáhla ruku a jemně se dotkla vystrašené Anety Tiché. Jako matka. Jako sestra. Jako vlastní duše.
„Proč sis mě zavolala? Jak ti mohu pomoci… tedy, pokud očekáváš mou pomoc?“ zašeptala Aneta.
„Nevolám tě. Ty ses rozhodla vzpomenout. Tím jsi otevřela bránu.“
Obě se posadily na okraj záhonu, kde rostly staré byliny. Dívaly se na sebe.
„Vzpomínáš si nejen na mě, ale i na schopnosti, které jsi kdysi nosila. Schopnosti, které ti nebyly dány náhodou. Léčitelství. Intuice. Sny. To všechno je v tobě. Musíš to pochopit nejen myslí, ale i srdcem. Přijde zkouška. Přijde volba. Minulost ti otevře dveře. Jestli jimi projdeš, záleží jen na tobě.“
Zazněl klášterní zvon. Odbíjel půlnoc. Země se opět zachvěla. Nastala chvilková tma a Aneta se probudila. Ležela na studené podlaze ve svém bytě. V ruce svírala stříbrný řetízek a voňavý svazek šalvěje.
To, aby nezapomněla, že to nebyl sen. Aneta de Silencia je skutečná.
Kapitola X. – Stín mnicha
Bylo ráno po úplňku. Aneta stála opět v klášterní zahradě, ne ve vizi, ne ve snu, ale ve skutečném světě, kde ruiny byly rozpadlé, přesto dýchaly novou energií. Položila ruku na kámen, na němž se ještě včera zjevilo světlo brány. Cítila klid. Ticho, které kdysi působilo prázdně, bylo nyní plné síly. V noci proběhl rituál, ne podle knihy, ne podle bylin, ale podle paměti srdce a vědomí.
Konečně se setkala se svým druhým já. A protože to setkání proběhlo beze strachu, cítila, že do ní vstoupila síla. Síla, kterou může sdílet i ovládat společně se svou druhou duší, Anetou de Silencia.
Ve snech se jí však zjevoval ještě někdo jiný. Záhadný mnich, o kterém zatím mnoho nevěděla. Jen cítila, že pravda se brzy ukáže. Možná ji překvapí, kdo to je a co tu vlastně hledá. Jedno však věděla jistě. Nebyl zlý. Kdyby byl, už by jí nějak ublížil. Místo toho však jen tiše přihlížel. Mlčel. Jeho přítomnost nebyla děsivá, spíš tichá a naléhavá.
Chtěla ho oslovit, ale neznala jeho jméno.
Zjevil se jednou odpoledne, tehdy, když usnula na gauči při čtení starých léčitelských receptů, které kdysi sepsala její dávná předchůdkyně, Aneta z minulosti. Vzbudila se náhle a lekla se. Mnich zůstal klidný. Nedával najevo žádné emoce, jen tiše ukazoval směrem k zahradě.
Nevěděla proč, ale cítila, že jí chce povědět něco důležitého. Jenže nemohl. Jazyk měl svázaný tichem. Netušila, že důvod byl daleko tragičtější a temnější.
Ten tajemný mnich totiž žádný jazyk neměl.
Byl obětí starých kněží, kteří takto vítali nové mučedníky při jejich zasvěcení. Jazyk jim byl vyříznut jako součást přísahy mlčení. Říkali tomu Zkouška ticha. Byl to uzavřený pakt a právě z něj vzešel název Ordo Silentii (Řád mlčení).
Jen ti zasvěcení znali pravý význam toho pojmenování. Ostatní neměli o jeho skutečném smyslu ani tušení. Netušili, kolik bolesti a obětí je skryto v těch tichých zdech.
Večer se snažila usnout, ale ty myšlenky na události, které se odehrávaly v jejím životě, jí nedaly spát. Aneta teď stála na samém prahu dalšího poznání.
Kapitola XI. – Mlčení
To ráno bylo tiché, poklidné. Sluneční paprsky se opíraly o stará okna kláštera a lámaly se na vitrážích do tisíců odstínů, které tančily po zdech jako živé obrazy. V poklidu začínajícího dne si Aneta udělala malý rituál. Šálek silné, voňavé kávy. Nikdo jí nesměl překazit ten osobní čas, kdy se ponořila do rozjímání nad hrnkem, v němž se třpytily zbytky snů.
Přemýšlela, co jí dnešní den přinese. Jaké tajemství se dnes odhalí. A vlastně se těšila.
V hlavě jí stále zněla slova profesora o záhadných prostorách a tichých mniších. Musela si všechno zapsat do deníku. Už jen samotné uchopení pera jí pomáhalo pochopit, co zažívá.
Po snídani se vydala znovu na průzkum. Vzala si svíčku a zamířila do staré komory, kde předtím objevila záhadnou knihu. Tentokrát si všimla úzkého prostoru, skrytého za dřevěným regálem. Odtáhla ho s námahou stranou. Těžký vzduch ji okamžitě ovanul. Byl hutný, vlhký, téměř nedýchatelný. Ale nevzdala to. Zvědavost byla silnější než strach.
V rohu stála truhla, pokrytá prachem a pavučinami. Kovové kování bylo zrezivělé. Klekla si, setřela vrstvu prachu a pomalu otevřela víko. Dřevo zasténalo a bránilo se vydat to, co po celá léta chránilo. Uvnitř leželo několik těžkých knih. Kůže byla popraskaná, některé byly svázané provázkem.
Jednu z knih opatrně vytáhla. Byla studená a voněla starým pergamenem. Na deskách bylo vyraženo slovo „Silentium“ (Mlčení). Pod tím byl slabě viditelný symbol, kříž propletený s tajemným znakem, který nepoznávala.
Otevřela knihu. Písmo bylo staré, roztřesené, ručně psané. Mezi nimi byly náčrty, půdorysy kláštera a poznámky na okrajích, zdálo se psané ve spěchu. Jedna z vět ji doslova přimrazila k zemi:
„Nesmíme otevřít. Slyšíme je, jak zpívají v chodbách. Dveře musí být zapečetěny.“
Aneta zatajila dech a otočila další list, na kterém stálo:
„Ticho není prázdnota. Ticho je hlas, který slyšíme až tehdy, když je pozdě.“
V tom okamžiku zaznamenala chladný závan vzduchu. Svíčka zavlála a na okamžik zhasla. V místnosti nebylo žádné okno. Zůstala v naprosté tmě, ale nebála se. Znovu svíčku zapálila. Kniha zůstala otevřená, avšak na jiné stránce, než kde ji předtím nechala.
Na nové straně byl nakreslen kruh. Uvnitř něj bylo oko a rty. Pod tím stál nápis:
„Někdo se dívá. A přesto mlčí.“
Srdce jí bušilo jako zvon. Knihu sevřela v náručí a vyšla z komory. V tu chvíli se z chodby ozvalo zaklepání. Třikrát, pomalu a pravidelně. Ztuhla. Knihu držela stále přitisknutou k hrudi. Nikdo neměl přijít, přesto měla neodbytný pocit, že tam někdo čeká. Tentokrát však neotevřela.
Usedla na studenou podlahu. Svíčka vedle ní vrhala zlatavé světlo do tmy, která za ním pulsovala. Listovala dál. Na jedné stránce, psané jiným, tmavším inkoustem, stála věta:
„Střež uzavřenou bránu.“
A pod tím poznámka:
„Neboť hlas mnichů nespí.“
Další řádky byly už jasně výstražné:
„Uslyšíš-li zpěv, neodpovídej.“
„Uvidíš-li stíny, neutíkej.“
„Mlčí-li duše, otevírá se brána.“
Tohle už nebyl jen deník. Byla to pečeť. Tajemství.
Aneta se pomalu postavila. Svíčka zasyčela, když její plamen sklouzl po spáře ve zdi, přesně tam, kde dřív bývaly dveře. Cítila slabý pulz, jako tlukot srdce skrytého ve zdi.
„Jestli je tohle brána,“ zašeptala, „musím vědět, co skrývá.“
Znovu otevřela knihu a hledala dál. Našla větu:
„Uvolni kámen, dveře se odhalí.“
Nahmatala nepatrně vystouplý kámen a zatlačila. Ozvalo se tlumené cvaknutí a kámen se posunul.
Ozval se dlouhý nádech. Něco se po staletích probudilo. Ve spáře se objevila slabá linka světla. Ze zdi vyšel chlad a Anetě přeběhl mráz po zádech. Přesto vztáhla ruku k madlu, které se z kamene pomalu vynořilo. Zašeptala:
„Silentium aperit.“ (Ticho otevírá.)
Ta slova jí přišla sama, instinktivně.
Stiskla madlo. Dveře se s duněním pohnuly. Tma za nimi nebyla obyčejná. Byla živá. Čekala.
Čekala, až do ní Aneta vstoupí.
Kapitola XII. – Strážkyně
Dveře se s těžkým zasténáním otevřely dokořán. Aneta tam jen tak stála a nemohla uvěřit vlastním očím. Podle nových plánů kláštera by zde žádný prostor vůbec neměl existovat. Úzká chodba, zahalená polostínem, se táhla kamsi do hloubky. Kamenné stěny byly vlhké, pokryté mechovými skvrnami. Vzduch byl chladný a prosycený vůní čerstvě zapáleného kadidla.
Sevřela svíčku, kterou stále držela v ruce, a vykročila do neznáma. Každý krok zněl v tichu až příliš hlasitě. Zdálo se jí, že někde v dálce slyší hluboký chorál, ozvěnu dávné modlitby.
Na konci chodby stála těžká vrata, napůl pootevřená. Z mezer mezi prkny pronikalo matné světlo. Natáhla ruku a zatlačila. Vrata povolila.
„Bože…“ vydechla s vyděšením. Tam, v té zapomenuté místnosti, stál on. Mnich. Byl vysoký, hubený, v těžkém hnědém hábitu s kapucí. Světlo svíčky sklouzlo po jeho obličeji, bledém, téměř průsvitném. Oči měl sklopené, ruce sepjaté v modlitbě. Působil jako socha, až na to, že se mu nepatrně hýbaly rty.
„Ave, silens,“ zašeptal. (Buď pozdraveno ticho.)
Po jeho slovech Aneta ztuhla. Mnich zvedl hlavu. Jeho oči byly temné, přesto plné smutku, jakoby nepatřil do tohoto světa.
„Nerozumím ti… Co po mně chceš?“ zeptala se Aneta, pořád ještě vystrašená.
Zašeptal:
„Slyš hlas.“ Udělal krok vpřed. „Brána je otevřená. Nevstupujte.“ Slova se mísila s tichem, zdálo se, že k ní doléhala z velké dálky, přesto každé zasáhlo její mysl. Couvla o krok, ale pak cosi ucítila. Nebyla to hrozba, spíš prosba.
Mnich stál nehybně, ruce měl stále sepjaté, modlil se a opět šeptal:
„Chraňte duše. Ticho. Stráž.“ Vzduch kolem zhoustl. Stíny v rozích místnosti se pohnuly, zdálo se, že tam stojí více postav. Zbytky dávných mnichů. Jejich tváře se zjevovaly a zase mizely.
Zděšená Aneta polkla. Svíčku sevřela tak pevně, až jí horký vosk stékal po prstech.
„Kdo… kdo jste?“ vydechla.
Mnich neodpověděl přímo. Jen se k ní tiše sklonil a pronesl:
„Přišel čas.“ Právě tehdy si všimla, že ten hlas nevychází z jeho úst, ale z hloubi jeho těla, ze samotného nitra.
Pak natáhl ruku. Jeho prsty byly bledé jako mlha. Dotkl se hřbetu knihy, kterou stále držela. V tom okamžiku jí hlavou proběhl záblesk cizích vzpomínek. Sténání hlasů, klečení v kruhu kolem kamenné brány, svíčky hořící v temnotě.
Vykřikla a ustoupila. Svíčka zavlála a málem zhasla. Mnich pomalu spustil ruku, jeho rty se pohnuly naposledy.
„Memorare.“ (Pamatuj.)
Než stačila promluvit, jeho postava se rozplynula v šedavý prach a s ním i ostatní mniši. V místnosti zůstala sama. Jen s těžkým tichem a s knihou, která nyní v jejích rukách žhnula podivným teplem.
Zhluboka se nadechla. Věděla, že dveře už nikdy nebudou zavřené tak, jak byly. Nyní klášter teprve začínal vyprávět svůj příběh.
Seděla uprostřed té zapomenuté chladné místnosti. Svíčka dohořívala, položila ji na zem a vosk stékal po kamenné podlaze. V náručí svírala starou knihu, která působila, že dýchala. Stránky se samy chvěly, občas se nepatrně pohnuly, a přitom nefoukal žádný vítr.
Zatímco hleděla do prázdna a přemýšlela, co vlastně prožila, dolehlo k ní z podzemí kláštera hučení. Nezpívali to lidé, nebo možná zpívala ona sama. Zavřela oči.
Náhle už nestála v té studené místnosti. Ocitla se úplně jinde, v jiném čase, na jiném místě. A přesto to byla ta samá místnost, jen proměněná.
Svíčky v kovových svícnech. Vůně kadidla. Šeptání mnichů v temných kápích. Její ruce nebyly prázdné. Držela misku z černého kamene a do ní pomalu sypala byliny, které hořely modrým plamenem.
„Musíme se připravit,“ slyšela svůj vlastní hlas. Nebyl to však její současný hlas, byl hlubší, jistější.
Mluvila latinsky:
„Silentium custodiet.“ (Ticho bude střežit.)
Zvedla hlavu a spatřila svůj odraz v měděném zrcadle na zdi. Byla to ona. Stejné modré oči. Stejné dlouhé, vlnité vlasy, jen o něco temnější. Stejná jemná tvář, jen v jiných šatech. Měla na sobě plášť z tmavé látky, kolem krku stříbrný amulet s měsíčním znakem.
„Aneta,“ zašeptal kdosi za ní.
„Ano,“ odpověděla její přesná kopie, aniž by se otočila.
Znovu někdo vyslovil její jméno, tentokrát celé:
„Aneta de Silencia.“ Slova se vryla do prostoru a svět kolem ní se rozvlnil.
Náhle se vrátila do přítomnosti. Svíčka uhasla. Kniha jí vyklouzla z rukou. Ticho se vrátilo, ale bylo jiné. Bylo naplněné vědomím.
Dech se jí zadrhl v hrdle.
„Takže… já,“ zašeptala do prázdné místnosti, „já už jsem tu byla.“
Vzpomínky se jí vkrádaly do mysli jako stíny. Kroky mnichů. Okamžiky před dávným rituálem, kdy šeptala tichá slova na ochranu kláštera. Byla to ona, a přesto nebyla. Reinkarnace. Koloběh, který se nyní uzavírá.
Zvedla knihu. Na poslední stránce se mezitím objevil nový nápis, čerstvě vepsaný do prachu:
„Vzpomněla sis. Znovu začínáš.“
Sevřela stránku mezi prsty. Nadechla se a pronesla tiše do tmy:
„Tak tedy dobře. Nechť rituál započne.“
Kapitola XIII. – Rituál
Za jejími zády se z hlubin kláštera ozval první tlumený tón zvonu. S ním se znovu rozběhly stíny, šeptající jméno: „Aneta de Silencia.“ Kamenná místnost v srdci kláštera byla naplněna tichým šelestem, ve zdech proudil vítr z jiných světů.
Aneta Tichá stála uprostřed kruhu z vyrytých znaků, které kdysi do kamene vyškrábaly neznámé ruce. Kolem ní hořelo dvanáct svící, jejichž plameny tančily, přestože vzduch zůstával klidný.
Starou knihu položila před sebe. Otevřela ji na stránce popsané latinskými slovy, kterým dříve nerozuměla, ale nyní je znala a nahlas opakovala:
„In nomine silentii, in nomine animae quae vagatur.“ (Ve jménu ticha, ve jménu bloudící duše.)
Zavřela oči a prsty sevřela stříbrný amulet, který stále nosila od úplňkového setkání v zahradě. V tu chvíli to pocítila. Proud energie stoupal od konečků prstů, přes paže až k srdci a hluboko do mysli. Síla, která nebyla její. Vzduch ztěžkl a plameny svící zesílily. V tom se to stalo.
Z prázdna vedle ní stála Aneta de Silencia. Oblečená v temném plášti, s očima hlubokýma jako studny. Nebyla pouhou vizí. Byla skutečná, hmatatelná a přitom křehká jako sen. Podívala se na ni s klidným, téměř smutným úsměvem.
„Zvládla jsem jen půlku rituálu,“ řekla hlasem, který byl zároveň ozvěnou. „Ty jsi přišla, abys mě doplnila.“
Aneta Tichá pocítila, jak se jí do těla vlévá odvaha. Strach zmizel. Zůstala jen síla, která je obě spojovala napříč staletími.
„Dokončíme to spolu,“ řekla Aneta z jiné doby. Přistoupila blíž a položila ruce na její ramena.
Kruh kolem nich zazářil bílým světlem. Latinská slova se samovolně linula z jejich úst, dvěma hlasy zároveň. Zpívaly pradávný chorál:
„Tempora coniungimus, animas coniungimus.“ (Spojujeme časy, spojujeme duše.)
„Silentium quod custodit, nunc iterum aperiatur.“ (Ticho, které střeží, nechť se znovu otevře.)
Plameny se zvedly do výšky. Stíny mnichů se kolem nich ukláněly, šeptaly, pak mizely jeden po druhém. Obě Anety sevřely ruce nad knihou. Jejich prsty se propletly, energie se spojila v jeden proud. Kámen pod nimi vibroval, z hlubin kláštera se ozvalo dunění a základy se zachvěly.
Aneta de Silencia se usmála. Její oči se zaleskly slzami i hrdostí.
„Teď,“ zašeptala, „spolu.“
„Consummatum est.“ (Je dokonáno.)
V ten okamžik světlo obklopilo obě ženy. Kruh se rozzářil jiskrami, symboly na podlaze se třpytily jako hvězdy. Klášter naplnil zpěv, nádherný, pradávný.
Když světlo pohaslo, stály tam stále, ruku v ruce. Věděly, že rituál, kdysi zapomenutý, byl konečně dokončen.
S úlevou v očích i v srdci se Aneta z minulosti obrátila k té současné. Musela jí vyprávět svůj příběh.
Milovala Daniela, mnicha bez jazyka, s nímž si však rozuměla lépe než s kýmkoli jiným. On byl ten, kdo jí pomáhal léčit, kdo jí rozuměl beze slov. Jejich láska byla tichá, přesto hluboká. Když kněží zjistili, co mezi nimi vzniká, i to, že Aneta zná tajemství řádu, rozhodli se oba umlčet.
Daniel před smrtí zanechal varování. A ona, ještě než byla sprovozena ze světa, snažila se provést rituál na obranu kláštera a nebohých mnichů. Stihla bohužel jen půlku a s jazykem před smrtí vyřkla prokletí, které mělo zadržet ty ďábelské kněze:
„Vrátím se v jiném těle. Má duše nezemře. Pomstím sebe i svou lásku. Vy, zahanbení, skončíte v pekle. Ve jménu Boha, proklínám vás. Amen.“
De Silencia vyprávěla dál:
„Mniši, co tady pobývali, jen tiše přijímali svá prokletí. Jejich duše nemohly z tohoto místa odejít. Slova prokletí postihla i je. Ti zlí kněží, kteří ubližovali, šli přímou cestou do pekla. Ti hodní mniši jen díky tobě půjdou do nebe. Čekala jsem na tuto chvíli celá staletí, až přijde vyvolená. Ona přišla a jsi to ty.“
Aneta jí mlčky naslouchala. Pak řekla:
„Byla jsem předurčená už od narození. Není náhoda, že máme stejné jméno. Vždyť v překladu se jmenuji Aneta Silens. To je velmi blízko k tvému jménu.“
Aneta de Silencia jen přikývla. Klášter se ponořil do hlubokého ticha. To ticho už bylo jiné. Posvátné. A jejich.
Kapitola XIV. – Andělský klid
Klášter byl stále zalitý doznívajícím světlem. Kameny zdí, které ještě před chvílí působily vlhce a těžce, teď jemně zářily a v jejich nitru se probouzela paměť dávného požehnání. Z černých trámů se odlupoval staletý prach a rozplýval se ve vzduchu. Zdi se napřímily, zaskřípaly, ne hrozivě, spíš jako když se po dlouhém spánku protahuje staré tělo.
Aneta stála uprostřed místnosti a cítila, jak se s ní klášter spojuje. Už nebyl chladný ani tísnivý. Náhle v něm proudil klid, zvláštní energie. Po dlouhých staletích zde zavládlo ticho, které chrání, ne ticho, které dusí.
Zvenčí se ozvalo zakrákání vran, ale jejich hlasy zněly poklidně. I ony věděly, že se něco uzavřelo. Po chodbách se neslo jemné šustění a ze tmy se pomalu začaly zjevovat drobné světelné postavy mnichů. Jen obrysy, průsvitné tváře. Klidně kráčeli, dotýkali se zdí, skláněli hlavy a mizeli. Jejich duše se konečně mohly rozloučit.
Klášter se měnil. Místa kdysi temná se rozjasňovala slabým světlem. Na zemi, kde byl kruh rituálu, se zaleskl nový symbol, spojený znak dvou jmen. Kdesi vysoko ve věži začal zvon pomalu znít, aniž by ho kdokoli rozezvučel.
Aneta pocítila, že vedle ní někdo stojí. Otočila se a stála v zahradě kláštera. Náhle spatřila ji.
Anetu de Silencia. Krásnou. Klidnou.
Už se neusmívala smutně. Teď byl její úsměv čistý, naplněný úlevou.
„Dokázala jsi to,“ pronesla. Její hlas zněl jako hudba starých zvonů.
„Dokázaly jsme to spolu,“ opravila ji Aneta Tichá a sevřela její ruku.
„Musím odejít,“ zašeptala po chvíli Aneta z minulosti. Její tvář začínala blednout. Světlo kolem ní sláblo.
„Teď už klášter patří tobě. Teď už se nemusíš bát.“
Aneta ucítila, jak jí vlhnou oči.
„Nechci, abys odešla. Mám tolik otázek…“
„Odpovědi máš v sobě,“ přerušila ji druhá Aneta. „Vždycky jsi je měla.“
Jejich pohledy se spojily.
„Děkuji,“ zašeptala Aneta zachránkyně.
De Silencia se usmála, natáhla ruku a dotkla se jejího čela. V ten okamžik Anetou projel příval vzpomínek, síla věků a klid, jaký nikdy předtím nepoznala. Viděla celý její život prožitý, než vstoupila jako léčitelka a ochránkyně do kláštera. Nyní věděla Aneta Tichá, kým vlastně byla Aneta de Silencia. Věděla, že budou mít obě ještě spoustu času si vše povyprávět.
Klidným hlasem řekla Aneta z minulosti:
„Vale, soror mea.“ (Sbohem, má sestro.)
„In silentio semper una.“ (V tichu budeme navždy jedna.)
Pak se její postava rozzářila. Vedle ní stál Daniel, její milovaný, také zářící světlem. Vzal ji za ruku. Políbili se, usmáli se na sebe i na svou zachránkyni. A pak splynuli v jedno světlo. To světlo sláblo, až se zcela rozplynulo.
Aneta pochopila, kdo se jí tenkrát zjevoval. Byl to Daniel. Chtěl jí ukázat cestu. A ona ji našla. Vysvobodila je z prokletí. Nyní cítila v sobě hřejivý pocit. Jejich láska proudila jejím srdcem.
Klášter zavoněl po bylinkách. Zdálo se, že zdi tiše zpívají. Zavřela oči a dovolila tomu zpěvu, aby ji objal. Stála tam. Žena dvou životů.
Věděla, že tohle místo už nebude nikdy jen starý klášter.
Byl to domov.
Ticho, které léčí.
Kapitola XV. – Kniha paměti
Aneta seděla u starého dřevěného stolu, na němž stále spočívala klášterní kniha. Po rituálu se její podoba změnila. Z popraskané kůže se stala hladká vazba, temně modrá jako noční obloha. Zažloutlé, křehké listy se proměnily v hladké stránky s právě zaschlým písmem. Zdálo se, že text vznikl sotva před okamžikem.
Když se knihy dotkla, pocítila teplý proud. Už to nebyla obyčejná kniha, byla to živoucí paměť kláštera. Na obálce se zalesklo nové jméno:
„Sancta Silencia“ (Svaté mlčení).
Věděla, že to není kniha určená pouze ke čtení. Čekala na to, až do ní někdo zapíše nové řádky. A ten někdo byla ona, Aneta Tichá.
Dny plynuly a klášter se znovu probouzel k životu. Chodby už nepůsobily prázdně. Zaplnila je vůně čerstvých bylin, které Aneta přinesla a zavěsila do svazků. Sluneční světlo, dopadající z oken, se lámalo do nádherných tvarů na kamenné podlaze.
Každé ráno se procházela klášterní zahradou. Tam, kde kdysi bývala bylinková zahrádka a rostly staré lípy. Pod jejíma rukama ožívalo vše kolem, byla to krása, něžný zázrak proměny.
Večer co večer usedala ke staré knize a zapisovala do ní své myšlenky a zážitky, které si předtím sepisovala do deníku. S každým slovem jí připadalo, že přibývají další vzpomínky. Stránka po stránce se kniha měnila. Už to nebyly pouhé zápisy. Slova se sama rozvíjela a doplňovala, v uchu jí zněl cizí šepot. Ona věděla, že dokud má vzpomínky čerstvé, nesmí na ně zapomenout.
Napsala ještě pár vět. Pak knihu zavřela a jemně ji položila na stůl. Zadívala se z okna. Byl to klidný, tichý večer, a přesto cítila, jak je to ticho plné života.
Věděla, že tohle není konec.
Je to nový začátek.
Kdesi v dálce se ozvalo trojí odbití starého klášterního zvonu. Jemný vánek si pohrál s jejími vlasy. V tom rozjímání zřetelně slyšela šeptání do ucha:
„Aneta de Silencia.“
Aneta se pousmála a řekla:
„Tak tedy ano, pokračujeme, tohle byl jen začátek.“
Epilog
O pár měsíců později…
Aneta otevřela v klášterní zahradě své malé bylinkářství s příznačným jménem Tichá zahrada.
Nevysvětlovala nikomu, odkud zná příběh kláštera. Nepřidávala fakta, žádné důkazy. Jen nechávala slova plynout jako vzpomínky, jako semínka bylin zasazená do půdy, aby z nich vzešlo něco nového.
Ta malá zahrada stála právě na místě, kde kdysi pěstovala své léčivé rostliny i Aneta de Silencia.
Občas, když tam byla sama, cítila ve vlasech jemný závan větru. A s ním přicházelo šeptání, tiché, staré, ale důvěrně známé.
Byla s ní.
Byla v ní.
V každém tichu, které přijala beze strachu.
V každé bylince, kterou zasadila.
Její přítomnost cítila neustále. Ale nevadilo jí to.
Aneta de Silencia a Aneta Tichá se spojily, v jedno tělo, v jednu duši.
Nyní již věděla, že jsou silné.
Společně.
Nikdo je už nedokáže rozdělit.
Jsou tady.
A svět… se má na co těšit.
Doslov
Příběh Anety de Silencia a Anety Tiché není historický,
ale pro mě je skutečný.
Možná mám s nimi víc společného, než se na první pohled zdá.
I já v sobě nesu mnoho otázek, na které zatím neznám odpověď.
Právě proto jsem nechala ty dvě, aby svůj příběh vyprávěly i za mě.
Věřím, že to budou příběhy plné tajemství
a možná i odpovědí.
Tato kniha je věnována všem, kdo cítí, že ticho není prázdné,
ale že v sobě ukrývá vše, co skutečně potřebujeme slyšet.
Stačí jen naslouchat.
Nechte si něco jen pro sebe.
Nemusíte nahlas říkat, co víte.
Vy to víte.
A právě v tom spočívá krása.
Děkuji, že jste se mnou šli touto cestou.
S úctou a tichem v srdci,
Anett Walker
