Prolog
Starý klášter zůstal osamocený. Aneta Tichá si po právu užívala dovolenou ve Španělsku, které milovala. Chtěla zapomenout na dny plné obav z ticha, z něhož mrazilo.
Cítila v duši klid a štěstí při vědomí, že její dávná duše, Aneta de Silencia, nalezla spolu s Danielem společnou cestu, která je může vést k věčnosti. Myšlenka, že by mohli být spolu navždy, ji naplňovala novou nadějí. Od posledního rituálu se však nic nepřipomnělo. Skryté síly zatím vyčkávaly na svůj čas.
Jenže ten klid byl pouze zdánlivý. Někde hluboko v podzemí starého kláštera, za těžkými dveřmi, dýchala tma. Starodávná, trpělivá a věčná. Co v sobě ukrývala?
Znenadání se na kamenné stěně kláštera objevila vyrytá postava muže v mnišském rouchu. V jeho očích plápolal oheň. Ne ten, který hřeje. Ten, který pohlcuje.
Byl to démonický Thariel. Mnich, který zradil víru kvůli lásce. Aneta de Silencia mu k jeho nelibosti lásku neopětovala. Nebyl milován ženou, pro kterou by i dýchal, a proto přísahal věčnost v nenávisti.
Byl pohřben na neznámém místě, ale jeho duše nikdy neodešla. Čekal téměř tři století, než se cosi změnilo, a tehdy byl probuzen. Nyní je zde se záměrem pomsty.
Daleko odtud, pod andaluským sluncem, zabořila Aneta nohy do písku a nechala blankytné moře, aby jí šplouchalo na kotníky. Užívala si krásnou letní dovolenou plnými doušky.
Myslela si, že všemu unikla. Tomu, co ji v klášteře tolikrát připravilo o spánek, už odzvonilo a začíná znovu.
Jméno, které nosí, není náhodné. Krev, jež koluje v jejích žilách, nese ozvěnu dávného hříchu.
Jenže v klášteře se probudilo zlo. A to volá Anetu zpět.
Kapitola I. – Slunce nad Andalusií
Žár dne se vpíjel do kůže a připomínal, že ani ten nejjasnější den není bez stínu.
Seděla na terase bílého domu ve staré španělské čtvrti. Podpatky měla dávno vyzuté a nohy nechávala volně odpočívat. Ve vzduchu se mísila vůně soli, levandule a kávy z nedaleké kavárny. Dlouhé bílé lněné šaty jí splývaly po těle jako druhá kůže. Vlasy, ještě vlhké od dopoledního koupání, jí lehce ulpívaly na ramenou. Čas se zpomalil. Aneta ten klid milovala.
Slunce nad Andalusií hřálo nemilosrdně, ale Aneta Tichá si ho nechávala hladit po tváři jako po dlouhém odloučení. Zvedla oči k nebi. Bylo tak silné, tak krásné, a přesto v tom okamžiku až příliš pronikavé. Mělo mě zahřívat, pomyslela si, ale teď pálí. Možná to bylo jen slunce. A možná… se její duše chystala probudit ze snu.
Každý den byl nádherný. Naslouchala městu, které mluvilo svým vlastním hlasem.
Bílé domky, kované balkony a úzké uličky připomínaly labyrint, ze kterého se nechtěla dostat. Každé ráno si na terase vychutnávala svou oblíbenou kávu.
Teplý vítr voněl mořskou solí a květy pomerančovníků. Po týdnech, kdy se snažila zapomenout na ponurý chlad kláštera, se konečně cítila volná. Ve Španělsku bylo všechno voňavé a prohřáté sluncem. Život tu pulzoval v každém koutě. Tyto chvíle si užívala plnými doušky.
Přes den chodila na tržnice a vychutnávala si místní pochoutky. Když potřebovala osvěžit, moře se stávalo jejím útočištěm. Večery trávila na terase s vínem a výhledem na krajinu zalitou měsíčním světlem. A právě tehdy, když měla být klidná, přicházela úzkost. Cítila, jak na ni padá stín, který přicházel z minulosti, z míst, jež nechala daleko za sebou.
Chtěla zapomenout. Na klášter. Na vše, co se tam stalo. Na obrazy, které se jí vracely pokaždé, když zavřela oči.
Jedné noci se náhle probudila. Byla přesvědčená, že slyší zvonění, tlumené a duté, které přicházelo z velké dálky. Vyšla na terasu. Město spalo. Jen vítr šustil v korunách fíkovníků.
Když znovu usnula, zdálo se jí, že stojí v kamenné chodbě. Vzduch byl ledový a svíce na stěnách slabě dohořívaly. Dveře se náhle otevřely a do místnosti vstoupila žena v bílém rouchu. Zpívala. Slova nebyla slyšet, jen melodie se nesla prostorem. Najednou se otočila a Anetě se podlomila kolena. Byla to ona, její druhé já, Aneta de Silencia. Tiše pronesla: „Prosím, pomoz mi. Thariel nezapomněl.“
Pak všechno potemnělo. V dálce se ozvaly kroky. Pomalu a těžce, bosé nohy dopadaly na kamennou podlahu.
Aneta se probudila s výkřikem. „Bože, co to bylo?“ Neznala odpověď. Doufala, že to byl jen zlý sen.
Ráno však na svém zápěstí objevila otisk prstu. Někdo jí v noci sevřel ruku až příliš pevně.
Teď už tušila, že to nebyl jen sen.
Kapitola II. – Zlo nespí
Po probdělé noci usnula ráno na gauči, vyčerpaná nevyspáním. V tu chvíli se znovu objevila její sestra. Nebo spíše něco víc než sestra, bylo to spojení v jednu duši. Aneta de Silencia stála mlčenlivě u ní, vystrašená. Pohlédla ke dveřím a zašeptala:
„Je čas. On se probouzí. Prosím, vrať se domů.“
To slovo znělo z jejích úst jinak. Nebyl to návrat k pohodlí. Byl to návrat ke kořenům. Byl to návrat ke kletbě.
Probudila se. V místnosti už nikdo nebyl. Jen to jediné slovo domů zůstalo v prostoru viset jako ozvěna.
Celý den mlčela. Procházela se ulicemi naposledy. Míjela kavárny, kde ji zdravili jako starou známou, ale ona neodpovídala. V ruce držela svůj deník, do něhož nepřestávala zapisovat sny a vzpomínky.
Zastavila se u fontány na náměstí a zadívala se do vody. Na zlomek vteřiny v odrazu nespatřila sebe, ale jiný obličej. Byl bledý, oči měl zavřené a rty šeptaly modlitbu. Zalapala po dechu a ustoupila. Když se podívala znovu, už tam byla jen její tvář. Rozhodnutí bylo učiněno.
Večer si sbalila jen to nejnutnější. Cítila, že tohle není návrat podle pravidel běžného světa. Bylo to něco hlubšího. Bylo to volání, které se neodmítá.
Poslední noc ve Španělsku nespala. Seděla na posteli a čekala. Věděla, že ji znovu navštíví.
A skutečně, v noci u dveří stála bílá postava bez stínu. Aneta de Silencia byla bledší než kdy dřív. Náhle promluvila:
„On si tě najde, i když utečeš. Jen když se vrátíš, pochopíš.“
Aneta si povzdychla. „Budiž. Odjíždím domů.“
Ráno ještě naposledy otevřela okno. Nebe bylo modré jako vždy a ulice zalité sluncem. Ve vzduchu však viselo cosi neviditelného.
Kapitola III. – Návrat
Cesta zpět byla klidná.
Letadlo přistálo brzy ráno. Španělsko už bylo jen vzdálenou vzpomínkou. Česká krajina působila ospale a zemitě. Ve vzduchu visel konec léta a první známky podzimu. Aneta si zapnula svetr až ke krku. V kufru měla jen pár věcí, ale na svetřík nezapomněla. Většinu oblečení nechala ve Španělsku. Spěchala domů, a proto jí stačilo zabalit jen to nejnutnější.
Cestou taxíkem mlčela. Chtěla pozorovat krajinu a ponořit se do ticha, ale okno se zamlžovalo a téměř nic neviděla.
Již z dálky poznala siluetu kláštera. Vysoké kamenné zdi, věž se zvonem, tiché lesy kolem. Klášter ji znal. Skryl ji, když potřebovala zmizet. Pomohl jí proměnit minulost v lepší budoucnost a teď ji volal zpět. Dobře cítila, že to místo je víc než domov.
Od chvíle, kdy před několika týdny odjela, se cosi změnilo.
Nevypadal už jako útočiště. Spíše jako místo, které čeká.
Dveře byly odemčené. Klášter se nikdy nezamykal. Věřil světu, nebo spíše počítal s tím, že svět sem nechce vstoupit.
Uvnitř bylo chladněji než venku. Prošla chodbou, kterou znala nazpaměť. Dotkla se zdi, studeného kamene, který si dobře pamatovala.
Byt zůstal neporušený. Postel byla ustlaná a stále tam panovalo útulno, jako před jejím odjezdem. Položila kufr ke skříni. Na vybalování ještě neměla sílu.
Usedla na postel a zavřela oči. Doufala, že se nadechne domova. Místo toho přišel zvláštní, prázdný pocit. Klášter ji sice přijal zpět, jenže tentokrát to nebyl návrat. Bylo to spíš setkání s minulostí, která na ni netrpělivě čekala.
Večer se rozhodla zajít do kaple, která právě procházela obnovou. Toužila na vlastní oči spatřit, jak práce pokračují. Když opravy začaly, rozhodla se odjet a strávit léto jinde. Chtěla klid slunečních paprsků, daleko od hluku vrtaček, úderů kladiva a neustálého ruchu rekonstrukce.
Rozhlížela se kolem sebe a se zatajeným dechem nasávala atmosféru místa. Před očima se jí rozprostřel obraz dřevěných lavic, kamenných stěn s malbami a skvostné dlažby, která se v okolí oltáře třpytila. Oltář byl bohatě vyřezávaný a zdobený jemnými soškami. Svíce ve stojanech vrhaly tlumené světlo, které dotvářelo téměř neskutečnou atmosféru. Sedla si do poslední řady. Byla sama, ale měla pocit, že za ní někdo dýchá. Pomalu se otočila. Nikdo tam nebyl. Jen prázdnota.
U oltáře se zachvěl plamen svíčky. Lehce, jen nádech ho pohnul.
Později v noci ji probudil sen. Nebo snad přelud. Možná jiná skutečnost, tenká jako závoj.
Kráčela temnou chodbou. Stěny poznávala, byly to stěny kláštera, ale tentokrát vedly jinam. Do jiné doby. Podlaha z kamene působila studeně. Všude hořely svíce, světlo bylo rudé, krví zabarvené.
Na konci chodby stála žena v bílém. Stála zády. Aneta však tušila, kdo to je.
Byla to Aneta de Silencia.
Kapitola IV. – Brána světů
Aneta se probudila. Seděla u okna a pozorovala zahradu zahalenou stínem. Vítr se nehýbal, stromy stály tiše jako svědkové něčeho, co se teprve mělo stát. Zavřela oči. Ne proto, že by byla unavená, ale protože cítila, že ji někdo volá.
Pak se to stalo.
Nebyl to sen. Najednou přestala vnímat místnost kolem sebe. Stěny kláštera se rozplynuly. Ocitla se v prostoru, který nebyl ani den, ani noc. Světlo nemělo zdroj, a přesto všechno kolem ní zářilo jemným, mléčným jasem.
Stála uprostřed klášterní zahrady. Rosa jí chladila nohy, když bosá stála v trávě. Nebe bylo bez hvězd. A přesto byla ta noc kouzelná.
Uviděla ji přicházet ve svitu měsíce. Pomalu, klidně. V bílém rouchu, s vlasy spletenými do copu, stejně bosá jako ona. Aneta poznala ten krok, to držení těla, tu lehkost. Byla to ona… jen jinak.
Když se jejich oči setkaly, čas přestal existovat.
„Věděla jsem, že přijdeš,“ promluvila Aneta de Silencia a uchopila ji za zápěstí. Její hlas byl hlubší a zvonivý. „Nedostalo se mi klidu. Musela jsem se vrátit. On mě nenechá v klidu odpočívat.“
Aneta Tichá neodpověděla. Srdce jí bušilo. Necítila strach, spíš zvláštní pokoj. Nakonec se zeptala do toho zvláštního ticha:
„Proč jsem se musela vrátit já?“
De Silencia odpověděla smutně a něžně:
„Dvě jména. Dvě tváře. Dvě duše. Ty jsi pokračování. Já jsem vzpomínka. On nikdy neodešel.“
Kolem nich se začaly objevovat stíny. Staré zdi, kaple, zahrada. Všechno rozostřené, jako obrazy ze starého snu. Uprostřed toho všeho byly ony dvě. Dvojí přítomnost.
Aneta de Silencia zvedla oči kamsi za její rameno. V tom se ticho změnilo. Bylo hutnější, těžší.
„Thariel tě hledá. Ve skutečnosti chce mě. Skrze tebe mě může získat.“
„Kdo je to?“ zeptala se nechápavě Aneta.
De Silencia zavřela oči a když je znovu otevřela, mihnul se kolem ní rudý záblesk.
„Kdysi byl mnichem. Byl člověkem z masa a kostí. Pak přestal být obojím, když jsem ho odmítla. Stal se z něj démonický Thariel.“
V dálce se ozval první zvuk. Pomalé kroky. Zdálo se, že zem sténá pod jejich tíhou.
„Musíš se probudit,“ řekla Aneta z minulosti a pevně ji popadla za ruku. Stisk byl silnější, než čekala. Skutečný.
„Ještě ne…“ vydechla Aneta Tichá. Světlo kolem nich začalo blednout.
„Brzy se znovu setkáme. Nedá se couvnout.“
Nastalo ticho. Svět zmizel.
Aneta se probudila ve své posteli. Rty měla suché, dlaně zpocené. A na zápěstí… na zápěstí měla otisk dlaně. Jemný, ale zřetelný.
Nebyl to sen. Byla tam. Byly tam obě.
Kapitola V. – Zapomenuté záznamy
Další den byl zatažený. Klášter byl ponořený v šeru, ve kterém barvy mizely a stíny získávaly vlastní vůli. Aneta se celé dopoledne nemohla soustředit. Myšlenky jí stále utíkaly k nočnímu setkání. Na zápěstí stále cítila tlak dlaně, která nepatřila nikomu z tohoto světa.
Potřebovala odpovědi. Nebo alespoň něco, čeho by se mohla chytit. Věděla, že musí začít tam, kde všechno zůstává uloženo v archivu.
Staré klášterní záznamy byly ukryty pod knihovnou, v kamenné místnosti s malým oknem vysoko ve zdi. Prach zde ležel jako popel minulosti. Police se prohýbaly pod váhou knih, svitků a spisů.
Nikdo sem už roky nepřišel.
Aneta začala pomalu procházet štítky. Latinské názvy, jména řeholníků, kroniky, zpovědi, staré modlitební texty. Hodiny plynuly. Pak, úplně dole v zásuvce bez označení, našla složku, ve které byly volné listy, některé potrhané, popsané stejným rukopisem.
Na prvním listu bylo jediné slovo, bylo to jméno: „Thariel.“
Srdce jí ztěžklo, zatím netušila proč. Vzala papíry do ruky a pomalu přešla k malému stolu pod oknem. Slova byla psána starou češtinou, místy latinsky. Většině textu rozuměla.
„Mnich jménem Thariel byl mezi námi pilný v modlitbách, ale v jeho očích bylo cosi znepokojivého. Stín, který nehasl ani ve světle svíce.“
„Tvrdil, že slyší Boha jinak než my ostatní. Ne v tichu, ale v ohni. A byl mu svěřen plamen očištění.“
„Zamiloval se do léčitelky, která pěstovala byliny v klášterní zahradě a starala se o mnichy. Jmenovala se Aneta de Silencia. Ona jeho city neopětovala. Odmítla ho s pokorou, kterou nedokázal unést.“
„Od té chvíle se změnil. Mluvil sám k sobě, psal v noci krvavé znaky na stěny a přísahal, že jí bude pořád nablízku, i po smrti.“
„Když byla de Silencia nalezena v bezvědomí s vypáleným znamením na zádech, rozhodli se Thariela potrestat.“
„Dostal ten nejkrutější trest. Vykonali na něm rituál svázání a byl zaživa zazděn pod kaplí, přímo pod klášterní zahradou, tam kde Aneta pěstovala své bylinky.“
„Věřili, že odešel. Ale někdy se ozýval. Ve snech. V mlčení. V očích těch, kteří nepřestali věřit, že vše skončilo.“
Aneta polkla. Zavřela složku. Vzduch v archivu najednou zhoustl. Přesto nevstala. Jen tam seděla.
Cítila, že Thariel nikdy skutečně neodešel. A že se mu skrze ni jedny dveře otevřely zpět.
Kapitola VI. – Bouřlivé jméno
Klášterní zahrada bývala kdysi rájem. Tady se Aneta de Silencia učila poznávat byliny od své tety Anežky, která zde pracovala jako bylinkářka a pečovatelka mnichů. Naučila ji sbírat květy s jemností v dlaních. Byla to říše de Silencia, místo, kde mělo ticho vůni především levandule a šalvěje.
Dnes to bylo jiné.
Vzduch voněl zeminou a pod tím se nesla ještě jiná, neznámá vůně.
Aneta kráčela starou, mechem zarostlou cestičkou. Na jejím konci stála malá kamenná kaple, obklopená lešením a stavebním nářadím. Okna byla částečně zakryta plachtami. Rekonstrukce zde stále probíhala a práce dosud neskončily.
Právě sem ji ve snech vedla de Silencia. V záblescích. V šepotu, který někdy zaslechla, když byla sama.
V tu chvíli se jí zjevila v podivném temném obraze. Výjev budil dojem, že přichází z podzemí. Kolem její postavy šlehaly plameny a odrážely se od studených kamenných stěn. Na jedné straně hořela osamělá svíce, na protější stěně visel obrácený kříž, který vrhal děsivý stín. Působila smutně a mlčela, ale její oči pronikaly tmou a prosily, aby ji následovala.
Zastavila se před dveřmi a sáhla po klice. Zavrzalo to hlasitěji, než čekala. Vstoupila. Uvnitř bylo chladno. Kamenné stěny, krásný dřevěný oltář a to zvláštní ticho, které odmítalo její přítomnost.
Udělala pár kroků a zastavila se u oltáře. Na jednom místě se kamenná dlažba pod její vahou nepatrně zachvěla a zpod ní se ozval dutý zvuk.
Poklekla a začala odhrnovat prach, až odhalila okraj spáry. S námahou nadzvedla uvolněný kámen. Pod ním byla prasklina.
Zavřela oči.
Zhluboka se nadechla a pronesla:
„Tharieli…“
V tu chvíli se vzduch změnil. Z těžkého se stal mrazivý. Za zády jí zafoukal ledový proud. Něco se probudilo.
Ze země vystoupila slabá vůně spáleného kadidla. Náhle byl slyšet hlas, ne v uších, ale v kostech.
„Tak jsi mě našla.“ Slova zaburácela jako vzdálené hromobití.
Aneta ztuhla. Otočila se, ale byla sama. Jen její stín se zdál delší, než by měl být.
Těžce oddychovala. Zvedla se a všimla si toho.
Na stěně hned vedle ní se objevily čerstvé škrábance v kameni.
„Ještě ne, ale brzy.“
Kapitola VII. – Vzkaz ze záhrobí
Déšť začal padat nečekaně. Těžké kapky bubnovaly do kaple a v tu chvíli zahrada potemněla. Aneta si přitáhla kabát těsněji k tělu, ale neodcházela. Něco ji drželo. Ne strach, ten byl už dávno jejím přítelem.
Byla to intuice. Nebo spíš vzpomínka, která nebyla její.
Otočila se k bylinkové zahradě, cosi ji vedlo. Ne rozumem, ale dotekem paměti, která nežila v ní a přesto jí patřila. Ušla jen pár kroků, pak se zastavila u staré zídky porostlé mechem.
Na první pohled vypadala jako každá jiná. Když však prsty přejela po kameni, nahmatala mezeru. Byl tam otvor. Zabořila ruku mezi kameny a vytáhla malý svazek zabalený do látky, který voněl po levanduli a stáří.
Deník.
Kožený obal, zašlý, ale pevný. Listy uvnitř byly žluté, okraje křehké. První stránka byla popsaná drobným, elegantním ženským písmem.
„Píši, protože jinak bych zešílela. Zde v tichu, které dusí. V klášteře, kde Bůh mlčí a stíny mluví.“
Aneta polkla. Sedla si na lavici v zahradním altánu a četla dál, zatímco déšť obepínal svět jako závoj.
„Mnich Thariel se zpočátku ke mně choval s úctou. Možná až přílišnou. Znal mé zvyky, věděl, kde pěstuji své bylinky. Později začal tvrdit, že ve jménu Boha jsme naplněni láskou jeden k druhému. Raději jsem se mu vyhýbala.“
Četla dál.
„Když jsem ho na jeho naléhání odmítla, začaly se dít zvláštní věci. Mé byliny usychaly, i když měly vodu. V kapli jsem nacházela vzkazy psané na stěnách krví, ale vždy do rána zmizely. Jednou jsem se probudila s popelem v dlaních. Pak následoval sen.“
„V tom snu mě držel za ruce, šeptal žalmy pozpátku a sliboval mi nesmrtelnost, pokud mu otevřu své srdce. Neudělala jsem to. Tehdy se změnil. Ďábelsky se změnil.“
„On cítil bolest a přitom hořel láskou ke mně. Já ho z duše nenáviděla. Ta láska, kterou zahořel, nikdy neměla vzniknout. Nyní cítím, že někdy… někde… se ta chvíle znovu vrátí. Pro někoho jiného. Komu dám to, co já nemohla ukončit.“
Na posledním listu byla jediná věta: „Některé duše jsou si tak blízké, že když jedna krvácí, druhá se probudí.“
Aneta zavřela deník. Svírala ho pevně. Déšť zesílil. V zahradě, na okraji svého vidění, zahlédla postavu. Stála mezi stromy. Nehybná. Tmavá kápě, tvář v mlze. Nešla k ní. Jen tam stála.
Pozvolna se obrátila a náhle zmizela mezi větvemi.
Aneta cítila hluboko v duši, že to byl Thariel. Tentokrát jen mlčky stál opodál.
Kapitola VIII. – Hrobka Thariela
Aneta se rozhodla, že musí vypátrat, kde přesně je Thariel pohřben.
Ve staré knihovně našla plány kláštera. Schémata zdí, legendy o stavbě, záznamy přestaveb. Mezi nimi také mapu kaple.
Byl tam zvláštní náčrt. Pod kaplí bylo něco, co v novějších výkresech chybělo.
Večer se vypravila zpět. Déšť ustal a vzduch byl vlhký a studený. Uvnitř kaple panovalo ticho. Nic se nehýbalo, ani vzduch.
Vydala se zpět k prasklině, kterou už dříve objevila, tam, kde poprvé uslyšela Thariela. Tentokrát ji prozkoumala důkladněji a všimla si zvláštní rytiny, téměř setřené časem. Pod ní byl vyrytý kříž.
Obrácený.
Přiložila ruku.
Zachvěla se. Tíživá vlna jí sklouzla po zádech. V tu chvíli se prasklina otřásla podivnou silou. Uvnitř se cosi dávno vyschlého a zapomenutého pohnulo. Otevřel se malý průchod, úzký, černý a poznamenaný stopami ohně.
Vzala svíčku a vklouzla dovnitř.
Čas se tu zastavil. Kamenné stěny zčernaly sazemi. Uprostřed stála hrobka.
Zde ležel Thariel. Ne pohřbený, ale svázaný a zazděný zaživa. Umlčen klášterem. Zapečetěn de Silencia.
U hrobky byly stopy. V prachu ležela stará železná miska celá zčernalá. Na dně zbytky pryskyřice. Uprostřed znak vyrytý do kamene. Dva propletení hadi. Symbol duální magie. Svázání.
Pak to ucítila.
Ledový závan. Ne zezadu, ale uvnitř sebe.
Hrobka se zachvěla. V hlavě jí zněl hlas:
„Aneto… poznáváš mě?“
„Ty jsi její zrcadlo. Já jsem ten, co ji miloval víc než Boha.“
Aneta se rozklepala. Vyběhla z kaple, dech se jí lámal. Ohlédla se do tmy. Někdo za ní stál. Neviděla ho zcela zřetelně, ale věděla, kdo ji pronásleduje z kaple.
Thariel. Už nebyl jen sen. Byl skutečný. A byl tady. Odhodlaný démonickou až ďábelskou silou bojovat o to, co mu bylo před staletími odepřeno.
Kapitola IX. – Zápis z temnot
Aneta tu noc téměř nespala. Hrobka jí dýchala na záda i ve snech. Ve spánku cítila chlad ruky, která se dotýkala její kůže. Probudila ji až ostrá, pálivá bolest. V zrcadle spatřila stín na svém rameni. Nebyla to modřina ani škrábanec.
Bylo to znamení. Dva hadi vyrytí do kůže jako popálenina.
Ráno, rozrušená a bledá, se znovu podívala do zrcadla, aby zkontrolovala své rameno. Znamení, které tam v noci vzniklo, zmizelo. Rozhodla se hledat někoho, kdo jí může pomoci s tím, co se děje kolem ní a kolem Anety de Silencia. Slyšela už z vyprávění o jednom starém knězi, který dlouhá léta sloužil ve zdejším klášteře. Proto volba padla na něj.
V nedaleké vesnici žil otec Dominik. Velmi starý muž s laskavým srdcem. Sloužil v klášteře dlouhá desetiletí, nyní si užíval poklidné dny na zasloužilém odpočinku.
Lidé mu říkali Strážce ticha. Nikdy se do kláštera nevrátil, ale nezapomněl.
Aneta ho našla ve starém domku porostlém břečťanem. Když vešla, byl otočen zády, přesto promluvil:
„Čekal jsem tě.“
Sedla si proti němu. Chvíli mlčel a poslouchal její slova. Potom sáhl pod lavici, vytáhl dřevěnou skříňku, položil ji před ní a rozvázal stužku.
Uvnitř byl srolovaný pergamen, zažloutlý, s pečetí starého řádu. Klidným hlasem řekl:
„Ten zápis byl ukryt téměř tři století. Psaný rukou mnicha, který byl přítomen, když toho ďábelského mnicha zazdívali. Jeho jméno bylo vymazáno. Řád nechtěl, aby bylo dohledatelné, ale slova zůstala.“
Aneta s chvěním rozvinula list a četla:
„Dnes, roku Páně 1750, pro nás již neexistující bratr, posedlý ďáblem, byl podroben rituálu svázání a zapuzen do podzemí pod kaplí. Nebyl již člověkem ani bratrem, ale tvorem, který uctíval oheň a bolest jako jazyk modlitby. Jeho posedlost naší léčitelky Anety de Silencia překročila hranice těla i ducha.“
„V poslední noci pronikl k ní a v mrákotách jí vypálil znamení dvou propletených hadů. Symbol, který si sám vykreslil do hrudi, když přísahal, že nikdy neopustí svou duši. Žádný kněz ani mnich ho již nemohl vymítat. Slíbil, že se vrátí skrze krev. Zazdili jsme ho v modlitbách. Bohužel, žádný z nás tehdy nepochyboval. On nebyl poražen, jen čeká. Když byl zazděn, stačil ještě vyřknout kletbu.“
Aneta nyní pochopila, proč kdysi kněží byli tak krutí a svým bratřím řezali jazyky. Pochopila, že ta kletba je měla umlčet. Dlaně se jí třásly. Otec Dominik se dotkl jejích prstů.
„Vidíš, dítě? On tě poznal. Nejsi jen dědička jména. Pokud se Thariel probouzí, brzy už nebude jen hlasem ve snech.“
Otec Dominik obejmul Anetu, která se celá třásla. „Otče, musím vše zvládnout. Aneta de Silencia mě potřebuje víc než kdy jindy.“ Po těch slovech vstala a odešla domů.
Té noci se jí znovu zdál sen.
Byla v zahradě. Kaple byla v plamenech. Ze země stoupal dým. V něm stál Thariel. Jeho ďábelský pohled spaloval. Oči mu žhnuly rudým světlem. Roucho měl rozedrané časem a stářím, které ho nechalo tak dlouho čekat. Stál v tom ohni jako pán z pekel, plný nenávisti.
Zaburácel hlasem:
„Vrátím se, Aneto. Jednu či druhou si vezmu tam, odkud není návratu.“
Po těch slovech zmizel a s ním přišlo ticho, až úzkostně tíživé.
Kapitola X. – Tajemství schránky
Byla hluboká noc, když Anetu opět probudil hrozný sen. Bože můj, pomyslela si, co to bylo? Tohle přece nemůže být reálné. Naštěstí se jí ulevilo. Byl to jen sen, jak záhy zjistila.
Rozrušená opět usnula. V tom ji probudil hlas. Nebyl děsivý, ale známý. Hřejivý a přesto naléhavý. Otevřela oči. V rohu místnosti spatřila ženu. Dlouhé vlasy, tmavé šaty, pohled klidný a přesto nekonečný.
Aneta de Silencia.
„Nemáme mnoho času,“ řekla. „Jeho pouta praskají. Vzpomínky, které jsem v sobě ukryla, tě povedou. Musíš jít do klášterní knihovny. Tam, za železnými dveřmi, je schránka, kterou nesměl nikdo otevřít. Uvnitř je uschovaný dokument, který popisuje starý rituál.“
Ráno, ještě před úsvitem, se Aneta vydala do knihovny. Nikdo ji nezastavil. Klášter byl zvláštně tichý, cosi neviditelného čekalo.
V zadní části našla železné dveře, které nikdy dřív neotevřela. Byly těžké, se zámkem na páku. Přesto, když přiložila ruku, dveře samy povolily.
Uvnitř byla stará místnost plná prachu, svícnů a svitků. Uprostřed stála železná schránka. Přiklekla k ní. Na víku byl vyrytý znak svázání, dva propletení hadi. To znamení už dobře znala.
Otevřela schránku. Uvnitř ležel zčernalý svitek, starý papír poznamenaný časem. Byl svázaný kouskem látky rudé barvy, připomínající krev.
Rozmotala svitek a četla vybledlé písmo:
„Ten, kdo je svázán krví, nemůže být zlomen, dokud se krev opět nespojí.“
Aneta svitek zabalila a vyšla ven. Ve dveřích ucítila mrazivý závan.
Za ní v temném koutě stál Thariel, stín s žhnoucíma očima. Díval se na ní hrozivě a v mžiku se rozplynul.
Večer se opět objevila de Silencia. Tentokrát silnější. Nebyla stínem. Byla vedle ní, dýchala s ní a náhle promluvila:
„Zítra půjdeš ke kapli. Tam rituál provedeme. Musíš být připravená. On tě bude zkoušet. Bude mluvit třeba mým hlasem. Vyzývat tě ve jménu lásky. Ty nesmíš na nic reagovat, jen mlčky přihlížej. To nebude on, to jen démon bude promlouvat skrze jeho tělo, duši, kterou ztratil, když si vybral peklo místo Boha a jeho andělského objetí.“
Aneta kývla.
Věděla, že zítřek bude rozhodující.
Kapitola XI. – Svitek z hlubin
Byl nový den a měl začít novým životem. Aneta měla spolu s Anetou de Silencia svými silami ukončit pouto, jež je v mysli poutalo k Tharielovi.
Vešla do kaple. Mohutné dveře za ní ztěžka dosedly a ona proklouzla skrytou chodbou pod oltářem, kde se vzduch chvěl šeptáním, které nepatřilo živým. Cesta, kterou důvěrně znala, vedla k hrobce samotného Thariela. Ve dlani svírala svitek z knihovny, klíč k tomu, co mělo zůstat skryto. Rozhodla se konat. Rituál provede sama, aby vyzkoušela vlastní sílu. Nechtěla se už spoléhat na Anetu z minulosti. Věděla, že dnešek rozhodne.
Aneta rozbalila svitek. Slova se ve světle plamene vlnila, přesto jim rozuměla a četla nahlas:
„Tento duch, jenž světlem pohrdl a v temnosti sobě sídlo nalezl.“
„Budiž opět spoután tak, jak byl spoután prve.“
„Krví čistou, vůlí nezkalenou.“
„Ve jménu Pravdy, nechť pouta temná rozvázána jsou.“
„Ruka nechť značí kruh.“
„Kruh nechť značí spásu.“
„Stín obrácen jest v prach.“
„Jméno jeho budiž zapomenuto pod nebem i zemí.“
„Ohněm buď obklíčen, slovem spoután, silou odmítnut.“
„V mocné vůli, v čistém ohni, nechť navěky spoután zůstane.“
„Amen.“
Na poslední straně svitku bylo něco připsáno, tentokrát jiným, roztřeseným písmem:
„Jeho oči nehledej. Skrze ně mluví ďábel. Ona ho zradila láskou, on zradil svět. Jestli rituál nedokážeš dokonati, běda tobě i těm, kteří po tobě přijdou.“
Aneta sevřela svitek pevněji. Chtěla rituál provést sama, dokázat sobě, že její síla postačí, ale hned po prvních slovech pocítila slabost. Dech jí unikal a mysl se tříštila pod tíhou zaklínadla. Sama to nedokázala. Potřebovala víc než vlastní odhodlání. Byla zapotřebí síla Anety de Silencia, jinak rituál nebude dokončen.
Cítila, jak je důležité dotáhnout, co započala, a věděla, že musí. Nebylo cesty zpět.
Kapitola XII. – Tvář pekla
Slova rituálu se nesla chladným vzduchem a stěny kaple se v tu chvíli zachvěly. Plameny svící se roztáhly do stran, odvanul je neviditelný dech. Aneta dořekla poslední slova a nastalo tíživé ticho.
Zjevil se démonický Thariel. Jeho oči, kdysi chladné a prázdné, nyní hořely rudým světlem, jež nešlo vysvětlit ničím pozemským. Kůže na jeho tváři se napjala, pod ní se pohnul stín. Z temnot u jeho nohou se vyplazil had, pomalu se mu vinul kolem těla. Šupiny tiše šustily, v odrazu plamenů se leskly jako kov.
„Hloupá děvko,“ promluvil hlasem, který nepatřil jen jemu. V jeho slovech se mísil kovový šepot s hlubokým chrapotem, až Anetu zamrazilo. „Nevíš, koho jsi probudila. Já nejsem Thariel. Já jsem ten, jehož jméno se nevyslovuje… syn plamene… pán utrpení.“
Z jeho úst začal unikat hustý černý dým, který se vinul ke stropu. Kámen pod jeho nohama zčernal a popraskal, pod dotykem neviditelného žáru.
Aneta couvla. Cítila, jak se jí do mysli dere cizí přítomnost, ten temný, ledový tlak, který z ní chtěl vyrvat vzpomínky i dech. V té chvíli se v jejím zorném poli mihla postava v dlouhém plášti. Aneta de Silencia, bledá a krásná, ale s očima plnýma naléhavosti.
„Musíš ho svázat, než bude pozdě. Tohle není Thariel, je to démon z pekla, uvězněný v jeho těle. Brzy nebude cesty zpět.“
Svíce zhasly. Ozval se výkřik, který nebyl lidský. Démon zmizel.
Aneta věděla, že další kroky musí vést k přípravě posledního rituálu.
Kapitola XIII. – Krev a dech bylin
Byla noc. Hvězdy byly zahalené za mraky, které pomalu proplouvaly nad klášterní zahradou. Aneta seděla na zemi pod okny kaple a prsty přejížděla po starém pergamenu.
Ticho v zahradě bylo husté jako mlha, která se držela při zemi. Větve stromů se pod tíhou podzimního soumraku skláněly k zemi jako němí svědkové toho, co se mělo stát. Pod kaplí, v místech, kde kdysi pěstovala léčivé byliny Aneta de Silencia, teď leželo vše potřebné k uzamčení zla.
Aneta Tichá rozložila plátěný vak a uložila do něj svitek. De Silencia k ní přistoupila a podala jí mísu z tmavé keramiky, naplněnou bylinami k rituálu.
„Je potřeba tvé krve,“ řekla klidně. „Jsi klíčem. Bez tebe rituál nesvedu a on by nikdy neodešel.“
„Ano, já vím,“ odpověděla Aneta. Ruce se jí mírně třásly, když vyndala malý měděný nůž a lehce s ním přejela po hřbetu své ruky. Kapky krve dopadly do mísy mezi rozdrcenou šalvěj, pelyněk a okvětní lístky bílé mandragory. Vzduch naplnila zvláštní, těžká vůně.
„Musíme být připravené, až se objeví,“ řekla de Silencia. „On už ví, co chystáme. Udělá všechno proto, aby nás zastavil. Hlavně tebe.“
Aneta zavřela oči, položila ruku na svitek. Znovu zaslechla hlas ve své hlavě. Hluboký, vábivý, cizí a přitom podivně známý. Opět ji lákal. Cukla hlavou a nekompromisně pronesla:
„Jdeme. Nastal čas.“
„Musíš přečíst svitek nahlas, až budeš stát přímo u jeho hrobky,“ dodala de Silencia. „Slova, krev, vůně bylin… to všechno otevře bránu. Pozor, on se bude bránit.“
Aneta cítila, jak se blíží. Zavřela oči a v tom okamžiku ji zasáhl obraz. Thariel na ni zaútočil ve snu. Tentokrát byl blíž. Viděla jeho tvář, zčernalou bolestí, s očima planoucíma nenávistí. Přesto… kdesi v hloubce byla i touha. Touha po ní, nebo po de Silencia?
Byly jednou bytostí, a právě proto to musely ukončit obě.
Kapitola XIV. – Rituál
Brána v podlaze kaple, kterou už dříve Aneta objevila, skrývala schodiště. Svíčka v její ruce vrhala plaché světlo do hloubky, kde se schody ztrácely v temnotě. Na samém dně se rozprostírala hrobka.
Vzduch zhoustl, čas se zpomalil. Aneta de Silencia šla po jejím boku. Už ne jako duch. Tentokrát byla plně přítomná a jejich spojení se naplnilo.
„Tady to je. Zde byl pohřben zaživa, tady také musí být vše ukončeno.“
Na kameni byl vyryt symbol dvou propletených hadů. Aneta rozprostřela kolem hrobky byliny, potřísněné vlastní krví.
De Silencia přistoupila blíž. Obě se sklonily nad svitek, i ten byl označen krví. Společně začaly číst nahlas:
„Tento duch, jenž světlem pohrdl a v temnosti sobě sídlo nalezl, budiž opět spoután prve, krví čistou a vůlí nezkalenou.“
„Ve jménu Pravdy, nechť pouta temná rozvázána jsou.“
„Stín nechť obrácen jest v prach a jméno jeho budiž zapomenuto pod nebem i zemí.“
„Ohněm buď obklíčen, slovem spoután, silou odmítnut.“
„V mocné vůli, v čistém ohni, nechť navěky spoután zůstane.“
„Amen.“
Země se zachvěla. Obě Anety opakovaly slova ještě hlasitěji v domnění, že nebyly dostatečně vyslyšeny.
Z hrobky se ozvalo dunění. A pak výkřik, nelidský a pronikavý, který nepatřil tomuto světu.
Kapitola XV. – Pekelná propast
Země náhle zaburácela ohlušující ranou. Brány hrobky se s dunivým hřmotem otevíraly. Thariel procitl. Jeho stín se vynořoval z kamenné tumby, v očích měl hněv, bolest i posedlost. Nebyly to oči lidské, byly to oči démona.
Obě stály při sobě a cítily, že jsou společně silné i proti samotnému ďáblu, kterým se Thariel stal.
Když pronesly poslední část zaklínadla, plamen svíčky zhasl. V hrobce nastalo nepopsatelné, tíživé ticho. A pak se to stalo.
Země se zachvěla pod jejich nohama a nad náhrobním kamenem se začala stahovat temnota. Nebyl to obyčejný stín, temnota ožila. Zhmotnila se a nabyla tvaru postavy.
Byl to Thariel.
Jeho oči zářily jako žhavé uhlíky. Tvář měl podivně krásnou, mladistvou, a přesto děsivě pokřivenou spalující vášní. Promluvil hlasem, který se nedal zapomenout. Byl hebký jako samet a ostrý jako čepel.
„Proč, Aneto?“
„Máš sílu navázat se mnou spojení. Můžeš být víc než jen stín minulosti.“
Udělala krok zpět, ale nedokázala se odtrhnout. Byl v její hlavě i v jejím srdci. Tolik nocí s ním mluvila ve snech, a teď stál před ní, živý, krásný a smrtelný.
„Nejsi jako ostatní. Jsi ona, de Silencia. Přesto jsi víc, silnější, krásnější. Nepatříš tomuto světu. Aneto, ty nepatříš ani jí.“
Ukázal na de Silencia, která stála o několik kroků dál a mlčela.
„Ona tě chce použít k vlastní spáse. Já ti nabízím nesmrtelnost. Můžeš kráčet po mém boku. Světlo i temnota, jako jedno.“
Natáhl k ní ruku. Připomínal padlého anděla. Nebyl odporný, byl nádherný. Smrtelně nebezpečný, i když to Aneta v tu chvíli nechtěla vědět.
„Stačí říct ano a rituál se neuskuteční. Krev nevstoupí do země. Já zůstanu. Ty budeš má královna.“
Anetě se zatočila hlava. Na okamžik měla pocit, že její ruka skutečně stoupá vzhůru a touží vklouznout do jeho dlaně. Vtom však zaslechla hlas de Silencia. Jemný, ale neústupný.
„Nechce tě, protože tě miluje. Chce tě proto, že tě nemůže vlastnit.“
Aneta pohlédla Tharielovi přímo do očí. Vábení i představa lásky zmizely. Náhle cítila jen jeho prázdnotu. Řekla jasně a důrazně:
„Nikdy tvá nebudu. Ani jedna z nás. Je konec, Tharieli.“
V tu chvíli se z jeho hrudi vydral démonický řev. Pekelný křik otřásl zemí a jeho ozvěna se nesla do dálky. Plameny svíček se divoce roztřásly a jedna po druhé zhasínaly.
Aneta pohlédla na svitek. Jeho písmo samo od sebe vzplanulo a dohořelo. Země se pod nimi zachvěla a na okamžik se otevřela hlubina, která Thariela pohltila.
De Silencia se podívala na Anetu. Jejich spojení Thariela umlčelo. Dvě duše, které nesly paměť, bolest i sílu celých generací, završily to, co kdysi zůstalo nedokončené.
Pekelný plamen Thariela byl umlčen. Doufaly, že navždy.
Kapitola XVI. – Andělské světlo
Zahradu kláštera zalévalo noční světlo. Měsíc stoupal vysoko a jeho svit dopadal na místo, kde se ještě před chvílí odehrával rituál. Byliny se proměnily v popel, svitek shořel. V zemi zůstala jen lehká trhlina, jako jizva světa.
Aneta Tichá seděla na kameni pod kaplí. V rukou svírala prázdnou nádobku s krví, kterou obětovala pro záchranu duše i světa. Zavřela oči. Najednou ucítila známou přítomnost.
„Je konec…“ ozval se jemný hlas.
Otevřela oči. Před ní stála Aneta de Silencia, lehce prozářená, napůl z jiného světa a jiného času. Její vlasy se vlnily ve větru, který nefoukal. Její pohled byl smířený.
„Dokázala jsi to, má sestro, má duše.“
„Ne sama,“ řekla Aneta Tichá. „Vedla jsi mě.“
De Silencia pokývla hlavou. „Byly jsme propojené krví, vůlí i osudem. To, co nás spojovalo, je nyní rozpuštěno. Thariel je tam, kde měl být již dávno.“
Zahrada se tiše rozzářila matným světlem a z mlhy se vynořil Daniel. Jeho tvář zůstávala zastřená, oči však zářily známým citem, láskou, která přežila i smrt.
„Přišel jsi,“ pronesla de Silencia měkce.
Daniel se pousmál, téměř nesměle. „Čekal jsem celou tu dlouhou dobu. Nesměl jsem zasahovat. Bůh mi to přikázal, chtěl vidět, jak si samy poradíte s tím démonickým Tharielem. Ve spojení vás dvou nemají žádní satanovi stoupenci šanci. Jste silné. Žádné peklo vedle vás neobstojí. Jsi volná, má lásko.“
De Silencia naposledy pohlédla na Anetu Tichou. „Má cesta končí. Tvá začíná. Pamatuj, ticho má svůj hlas jen tehdy, když mu nasloucháš. A v něm najdeš odpovědi.“
Poté se obrátila k Danielovi. Jejich ruce se spojily a jejich postavy se začaly ztrácet v tajemném andělském světle. Nezmizeli. Jen odešli jinam, tam, kde čas nepanuje.
Aneta zůstala sama. Usmála se. Necítila strach, ale velkou lásku v srdci. Ticho nebylo prázdné, bylo svobodné.
V hloubi svého nitra věděla, že Aneta de Silencia o sobě dá ještě vědět. A kdo ví, jaké překvapení chystá…
Epilog
Slunce pomalu vycházelo nad klášterem a jeho zlaté paprsky pronikaly do pracovny, kde seděla Aneta. Na stole před ní ležela otevřená kniha. Listy byly popsány pečlivým, místy rozechvělým rukopisem a každé slovo neslo tíhu prožitého.
Naposledy namočila pero do inkoustu a dopsala větu.
„Tak skončil příběh dvou duší, spojených osudem, krví i tichem. Ať čas plyne jakkoli, zůstanou v srdci navždy.“
S tichým povzdechem knihu zavřela. Její prsty chvíli spočívaly na kožené vazbě. Loučila se s celou kapitolou života. Pak vstala, odhrnula závěs a otevřela okno dokořán. Zhluboka se nadechla. Zahrada se zdála klidná a kaple mlčela. Všechno kolem bylo zahaleno do něžného ranního míru. S úsměvem okno zase zavřela a její pohled spočinul na připraveném zavazadle.
U dveří stál malý kufr a v ruce držela letenku do Španělska.
Vydala se chodbou a naposledy se ohlédla ke kapli.
„Děkuji,“ zašeptala.
Pak už jen tiché klapnutí dveří.
Snad právě teď se její skutečný osud otevírá jako tajemná kniha.
Doslov
Některé příběhy neskončí poslední větou. Zůstávají v nás jako ozvěna ve staré chodbě, jako dotek něčeho, co jsme možná nikdy neviděli… ale cítili až do morku kostí.
Až zhasne světlo a kniha se zavře, může ještě chvíli ve vzduchu přetrvávat neklidné napětí, ten nepatrný šepot…
Příběh démonického Thariela není pouhou fantazií ani dávnou legendou. Je to cesta za poznáním sama sebe, za odhalením tajemství, která nás všechny spojují.
Lásky, touhy i temné stíny, jež s námi kráčejí, zdají se být nesmrtelné.
Děkuji vám, že jste se vydali na tuto cestu se mnou. Ať vás příběh provází i ve chvílích ticha a možná… jen možná… v tom šepotu zaslechnete i něco, co vás zve dál.
S úctou a s tajemstvím v srdci,
Anett Walker
