Prolog
Říká se, že jméno přežije déle než krev. Jméno de Silencia se v českých zemích šeptá už po generace. V hostincích při světle svíček, v klášterních klenbách i mezi zarostlými zdmi zpustlých sídel.
Mnozí tvrdí, že rod de Silencia vymřel. Jiní říkají, že byl z dějin záměrně vymazán, aby se zapomnělo na jeho spory s mocnými, na jeho přílišné bohatství a na jeho tajemství. Zámek Silenec, kdysi pyšné sídlo rodu, dnes stojí tichý a opuštěný. Jen vítr tam občas nese ozvěny dávných kroků, vůni starého vosku a útržky smíchu.
Jsou tací, kteří přísahají, že poslední nositelka toho jména žije. Její příběh je krásný i záhadný, jako noc, kdy se náhle vynoří úplněk.
Tento příběh začíná v dávné době, kterou známe jen z vyprávění. Tehdy se narodila Aneta de Silencia, modrooká dívka s tmavými vlasy. Její dospívání pokračovalo, přestože později ztratila všechno, co jí patřilo, kromě jména, které jí nikdo nemohl vzít.
Kapitola I. – Čas slávy
Psal se rok 1741.
Vysoko na kopci, odkud bylo vidět celé údolí, stál zámek Silenec, sídlo rodu de Silencia. Jeho bílé zdi se leskly v ranním slunci a věže se tyčily vysoko k nebi. Okolí lemovaly bujné lesy.
V zahradách zámku, mezi alejemi dřevin a vonícími růžemi, pobíhalo desetileté děvčátko, komtesa Aneta de Silencia. Šaty z jemného hedvábí se jí zachytávaly o trávu, ale ona tomu nevěnovala pozornost. V ruce svírala dřevěný meč, který jí vyrobil starý, ale velmi šikovný zahradník. Právě on ji učil, jak se s mečem zachází.
„Jednou budu chránit náš rod,“ prohlásila odhodlaně, meč pozvednutý před sebou, zatímco kolem ní poletovaly bílé okvětní lístky růží. Netušila, že až ta chvíle přijde, bude ještě příliš mladá a bez síly na to, aby svůj šlechtický rod zachránila.
Její matka, hraběnka Anna de Silencia, ji často učila zpěvu a tanci. Otec, hrabě Leopold de Silencia, ji brával do knihovny, kde jí pyšně ukazoval staré listiny psané latinsky.
„Pamatuj si, Aneto, titul je jen slovo. Jméno, to zůstane navždy.“ Tahle slova opakoval velmi často.
Tehdy byla malá Aneta obklopena bohatstvím, hudbou a rodičovskou láskou. Nikdo netušil, že o pár let později se všechno změní.
Kapitola II. – Stíny minulosti
Zámek Silenec už dávno nepatřil rodině de Silencia. Dluhy a politické intriky je připravily o všechna privilegia. Matka onemocněla a náhle zemřela, otec odešel do ciziny.
Aneta, nyní devatenáctiletá, žila v malém domku na okraji města. Už dávno nebyla tou malou usměvavou komtesou, alespoň ne podle světa. Mezi lidmi se jí však stále říkalo slečna de Silencia a šeptalo se o ní s úctou i zvědavostí.
Její chůze zůstávala vznešená, i když nosila prosté šaty. V jejím držení těla i v pohledu bylo znát, že vyrůstala mezi šlechtou. Každý krok a každé gesto připomínalo, že kdysi patřila jinam.
Často v noci sedávala u svíce a prohlížela si starý stříbrný řetízek s amuletem ve tvaru kulatého měsíce. Vracely se jí obrazy dětství. Hudba z velkého sálu, vznešený tanec, otcův mohutný hlas, matčin líbezný smích, omamná vůně zahrady.
Ačkoli byla bez titulu, bez bohatství a bez ochránců, její příběh neskončil.
Jméno de Silencia mělo znít dál, ať už v šeptaných legendách, nebo v činech, které teprve přijdou.
Kapitola III. – První setkání
Po smrti své matky a odjezdu otce do ciziny zůstala tehdy Aneta sama. Bez zázemí. Bez jistoty, co s ní bude dál. Město, do kterého se dostala, bylo pro ni zpočátku cizí a chladné, ale brzy našla útočiště u laskavé ženy, která jí nabídla střechu nad hlavou. Přestože kdysi žila v honosném sídle rodu de Silencia, nyní se musela spoléhat jen sama na sebe, nejvíce na dobrotu těch, kteří byli ochotni pomoci.
V malém domku na okraji města žila starší paní, která Anetu přijala jako vlastní dceru. Naučila ji, jak se starat o domácnost, od jednoduchého vaření přes úklid až po drobné práce kolem domu. Byla to pro ní nová zkušenost. Její předchozí život ji na takovou skromnost nepřipravil. S nově nabytými dovednostmi se vydala hledat práci hospodyně, aniž tušila, že tím otevírá dveře k příběhu, který ji teprve čekal.
Aneta procházela úzkou uličkou s hlavou sklopenou. Její oči byly plné otázek. Město kolem ní působilo jako živoucí stín a dýchalo tajemstvími, která se skrývala za zavřenými okenicemi i v prasklinách omšelých zdí. Věděla, že svět, který jí zůstal, se řídí pravidly, jimž neuměla zcela porozumět.
Uvnitř sebe cítila neklid. Touhu poznat něco víc. Něco, co by rozbilo hranice jejího dosavadního života.
Ulice byly plné vůně koření a dřeva. Vzdálený smích se mísil se šuměním větru mezi stromy. Ten ruch ji fascinoval, připadala si součástí něčeho většího.
Náhle. Za rohem se zjevila postava v tmavém plášti. Muž, který ji pozoroval s mírně tajemným úsměvem.
„Slečna de Silencia? Zdá se, že hledáte něco, co běžné oči nevidí.“
Aneta se zastavila. Srdce jí prudce zrychlilo. Cítila horko, které jí stoupalo do tváří.
„Kdo jste?“ zeptala se opatrně. Zvítězila zvědavost nad obavami.
„Dovolte mi být vaším průvodcem životem, který je nyní pro vás velmi těžký,“ odpověděl klidně. „Měl jsem rozhovor s vaší patronkou, u které nyní žijete. Chválila vás, jak jste šikovná. Já hledám hospodyni do svého domu, proto vás všude hledám. Svět, který na vás čeká, může být mnohem rozmanitější, než si dokážete představit. Tajemství, která tu leží, nejsou jen ve starých knihách nebo v zákoutích klášterů. Jsou i v lidských touhách, které si mnoho lidí nepřipouští.“
Aneta cítila, že se jí třese dech. Byla zmatená. Přesto se v ní rozlévalo zvláštní teplo. Ten muž zřejmě cítil její vnitřní neklid.
„A co mám dělat? Vy mi nabízíte práci? Já nutně potřebuji práci,“ vyhrkla váhavě, ale rychle.
„Nechte se vést,“ a podal jí malý lístek s adresou. „Otevřete mysl i srdce. Vstupte do světa, kde poznáte nejen tajemství, ale i samu sebe. Jmenuji se Rafael Wolf.“ Podal jí ruku.
Aneta byla nesmělá, ale v hloubi duše cítila, že se právě stalo něco osudového.
„Mé jméno, zdá se, znáte… ale těší mě. Děkuji. Právě jsem chtěla požádat o nějakou práci, proto bloudím ulicemi. Byla jsem bezradná. Vás mi poslalo samo nebe. A přesto jsem zmatená. Jak to, že se o mě zajímáte?“
Rafael se usmál a jeho hlas byl klidný. „Celé město o vás mluví. Ale nebojte, jen s láskou. Budu čekat, že mou nabídku přijmete.“
Kapitola IV. – Nové obzory
Podzimní vítr unášel do oken starého panského sídla vůni listí a vlhké země. Aneta stála před tím domem v jednoduchých šatech, které jí připomínaly, jak moc se její nový život liší od toho, co znala dřív.
Práce hospodyně nebyla lehká, ale s tímto vědomím zde nastoupila. Starala se o pořádek a chod domácnosti, učila se novým povinnostem a zvykala si na přepych, který teď poznávala už jen z pozice služebné. Přesto v ní dřímala zvědavost, kterou nedokázalo nic zastavit.
Pán domu byl mladý, sotva o pár let starší než ona. Jeho černé vlnité vlasy, pronikavé oči a jemný úsměv působily klidně, ale zároveň v sobě nesly cosi nevysloveného. Pracovala zde už několik dní, když ji jednoho večera Rafael oslovil.
„Krásný večer, milá Aneto,“ řekl tiše před večeří a zadíval se jí do očí. „V tomto domě jsou mnohá tajemství… a možná, že vy jste právě tou, kdo je odhalí.“
Aneta se cítila lehce nervózně, ale zároveň v jeho hlase a pohledu nacházela jistotu, že na téhle cestě nebude sama.
„Přiznám se, nechci jen pro vás pracovat,“ vydechla tiše. „Chci pochopit, co všechno život může nabídnout.“
Rafael se usmál s lehkostí a řekl:
„Budeme si nyní velmi blízcí, Aneto.“
Naklonil se k ní a pošeptal jí do ouška:
„Nechte mě být vaším průvodcem.“
Kapitola V. – Umění rozkoše
Večer se snášel na staré sídlo a v jeho zdech se rozhostilo ticho, které mělo zvláštní napětí. Svíčky plápolaly a jejich světlo kreslilo po stěnách neklidné stíny. Čas se zpomalil a svět se na okamžik zastavil, aby naslouchal tomu, co mělo přijít.
Rafael šeptal dál tím vášnivým hlasem. „Spolu proplujeme na vlnách rozkoše, chci být vaším průvodcem.“ Stále tu větu opakoval.
Jeho hlas byl hluboký a hřejivý, přesto v sobě nesl cosi lákavého. Aneta cítila, jak se jí v hrdle zadrhl dech, když jeho rty sklouzly blíž k jejímu krku. Zlehka, téměř neznatelně, se jí dotkl jen špičkou rtů. Ten dotek byl jako žhavý uhlík, který v ní probudil cosi, co doposud spalo.
„Průvodce… čeho? A kam spolu půjdeme?“ zašeptala.
„Tam, kde hranice přestávají existovat,“ odpověděl, aniž by od ní odtrhl pohled.
Jeho oči byly vášnivé, a přitom klidné. V tom klidu se však skrývala bouře. Aneta cítila, jak se jeho ruka pomalu dotkla její paže a krouživým pohybem sklouzla dolů až k dlani. Ukazoval jí cestu, z níž už není návratu.
Venku se stmívalo. Stíny v místnosti se prodlužovaly a světlo svíček se chvělo. Všechno kolem nich se ztišilo, čas sám přestal dýchat a oddal se tomu, co ti dva právě prožívali.
Rafael se naklonil blíž. Jeho dech byl teplý a voněl směsí vína a tabáku. Když se jeho prsty dotkly Anetiny šíje, projela jí vlna napětí tak silná, že musela zavřít oči.
„Dovolte mi, Aneto,“ zašeptal, „abych vám ukázal, co je skutečná touha.“ Stačila jen přikývnout.
Rafael zavřel dveře a jejich kroky se zastavily uprostřed místnosti. Mlčení se prohloubilo, až slyšela vlastní dech. Jeho pohled ji objímal stejně jistě jako jeho ruce.
V tu chvíli pochopila, že cokoliv se stane dál, zůstane navždy v jejich vzpomínkách.
Kapitola VI. – Hedvábný dotek
Pokoj byl zalit teplým světlem svící, jejichž plameny se chvěly v nádechu večera. Těžké závěsy z tmavého sametu střežily jejich soukromí před zbytkem domu, a přesto se Anetě zdálo, že slyší vzdálený šum. Snad to byl vítr… nebo tlumené ozvěny vlastního srdce.
Rafael k ní přistoupil pomalu, krok po kroku. Každým pohybem dával najevo, že ovládá čas. V ruce držel tenký pruh černého hedvábí, který při pohybu zašustil. „Hedvábí…“ zašeptal. „Je jako kůže. Hebké, vnímavé, oddané každému doteku.“
Aneta se neubránila slabému zachvění, když jí látkou jemně přejel po zápěstí. Její dech se zrychlil, ale neuhnula. Cítila jeho vůni, omamnou směs parfému, vína a něčeho mužného. A ta se jí vryla hluboko do paměti.
„Zavřete oči,“ požádal ji něžným, ale pevným hlasem. Když poslechla, ucítila, jak jí pruh hedvábí obepíná oči. Byla teď zbavena pohledu, odkázána jen na zvuk, dotek a teplo jeho přítomnosti.
Pak teplý prst sklouzl po linii její šíje a zastavil se na klíční kosti. Každý jeho dotek byl pomalý, teprve se seznamoval s jejím tělem.
„Smyslnost…“ zašeptal jí do ucha. „Není potřeba spěchat. Je to hra, kde každý okamžik má svou váhu.“
Aneta nyní věděla, že v této hře se stává žákyní i objevitelkou zároveň.
Kapitola VII. – Naslouchat tělem
Rafael se k ní sklonil tak blízko, až ucítila teplo jeho dechu na tváři. Jeho hluboké, klidné oči se vpíjely do jejích a hledaly odpověď, kterou sama neznala.
„Lekce hedvábného doteku byla jen začátek,“ pronesl tiše, zatímco mezi prsty pomalu protahoval stuhu z jemného saténu. „Dnes se naučíte, jak tělo slyší i šeptá zároveň.“
Satén se lehce, téměř náhodně, dotkl jejího zápěstí. Anetou projel jemný záchvěv. Rafael si toho všiml, koutky úst mu zacukaly, ale mlčel. Stuhu vedl přes dlaň, po hřbetu ruky, pak po vnitřní straně paže. Každý pohyb byl pomalý a přesný. Maloval na plátno, které dýchá.
„Dotek je jazyk,“ pokračoval, „já vás dnes naučím první větu.“ Jeho hlas byl nízký a rytmický, v místnosti zněl jako stará píseň.
Položil jí satén kolem bělostného krku a nechal ho sklouznout mezi ňadra. Pak jej vedl ještě níž. Aneta neprotestovala, jen cítila, jak se její tělo mění v ladně naladěný nástroj, na který on hraje.
„Zavřete oči,“ vyzval ji.
Poslechla. V tu chvíli se svět smekl do tmy a rozplynul se ve vjemech chladné dřevěné podlahy pod nohama, tepla jeho dlaní na bocích a jemného šustění látky klouzající po její kůži.
„Nepřemýšlejte, jen naslouchejte,“ zašeptal jí do ucha. Jeho rty se přitom letmo dotkly lalůčku a ona zadržela dech.
Najednou ucítila, jak se jeho dlaně přesouvají. Jednou ji držel za zátylek, druhou hladil po bedrech. Každý pohyb byl pomalejší než čas sám. Bylo v tom cosi zasvěcujícího, něco, co ji učilo, že rozkoš není prudká vlna, ale klidný, nekonečný proud.
Nechal ji stát v tom napětí tak dlouho, dokud si nebyla jistá, že už dál nevydrží. Pak k ní zašeptal:
„Teď jste připravená učit se tajemství, které znali jen ti, kdo dokázali spojit touhu s mocí.“
Kapitola VIII. – Posvátný plamen
Rafael stál před ní, jeho pohled byl tmavý jako noc bez hvězd. V místnosti nastalo ticho, přerušované jen vzdáleným tikáním hodin, které znělo jako pomalý, neúprosný odpočet času.
„Nyní už víte, jak naslouchat tělem. Dnes se naučíte, jak jej nechat mluvit.“
Udělala krok k němu a on ji přivítal dlaněmi na bocích. Jeho dotek byl tentokrát jiný, méně opatrný, více hladový. Přitáhl si ji k sobě a jejich rty se setkaly v polibku, který byl pomalý jen prvních pár vteřin. Potom se rozhořel jako plamen, plný vášně.
Jeho ruce klouzaly po jejích zádech a hmatem si zapamatovával každou křivku. Saténová stuha z předchozí lekce se mezi nimi znovu objevila, tentokrát však nesloužila jen k jemnosti. Omotal stuhu kolem jejího zápěstí, přitáhl si ji blíž a dal najevo, že touha může být i poutem.
„Dívejte se na mě,“ zašeptal, když se jejich čela dotkla. Ona se dívala a viděla jeho oči zblízka, tmavé, plné slibu i nebezpečí.
Jeho ústa se přesunula na její krk a na okamžik se zastavila. Horký dech jí rozehříval kůži, pak ji lehce kousl a z jejích rtů unikl tichý sten. Jeho rty pokračovaly níž, přes klíční kost, až k místu, kde se látka šatů vzdorovitě držela jejího těla.
Rafael ji začal pomalu svlékat. Každá vrstva byla jako pečeť, kterou musel prolomit. Šaty sklouzly na zem.
Udělala krok dozadu a on natáhl ruku, aby ji mlčky pobídl, ať jej následuje směrem k široké posteli s nebesy. Jejich těla se konečně dotkla bez bariér. Ucítila, jak se kolem nich mění vzduch, celá místnost se stáhla do jediného okamžiku, do tohoto spojení.
Kapitola IX. – Tělo jako chrám
S Rafaelem leželi na měkkých přikrývkách vonících směsí bylin. Světlo svíček malovalo po zdech krásné místnosti zlatavé stíny a zdálo se, že i ony se pohybují jen dechem.
Jeho prsty začaly svou cestu od šíje, jemně, ale cílevědomě. Každý dotek byl jako vzkaz psaný neviditelným písmem, které uměla číst jen ona. Když přejel polštářky prstů po jejím krku, zastavil se těsně pod bradou, přitiskl se k ní a políbil ji.
Polibek se prohloubil, jeho rty se staly hladovými a jazyk vklouzl do jejích úst s jistotou, která ji rozechvěla. Cítila, jak se jí podlamují kolena, i když už ležela.
Jeho ruce sklouzly po jejích pažích k zápěstím, pak k bokům, kde se na chvíli zastavil a jemně je stiskl. Palce začaly kroužit po kůži, zatímco rty putovaly na její krk. Každý polibek byl teplejší a každý lehký dotek zubů zanechával stopu, která se šířila jejím tělem.
Když se na ni podíval, jeho pohled byl těžký touhou a zároveň něčím hlubším, plný obdivu.
„Jste krásná.“ Byla to prostá slova, jež v jeho ústech zněla o to silněji.
Jeho ústa se přesunula k jejím ňadrům. Nejprve je jen lehce olízl, pak vzal bradavku mezi rty a jemně ji stiskl, zatímco druhou rukou zkoumal její bok a stehno. Aneta zasténala a její tělo reagovalo bez váhání.
Přesunul se níž. Jeho polibky a jazyk sledovaly křivku jejího břicha až k okraji, kde začínají stehna, až byl u samého lůna. Podíval se na ni a čekal tiché svolení. Když je našel v jejích očích, neměl už žádné zábrany.
Jeho dech se mísil s jejím, když ji líbal na vnitřní straně stehen, blíž a blíž, dokud nebyl její dech přerušen slastnými vzdechy. Zarývala ruce do jeho vlasů, cítila, jak její tělo vibruje s každým jeho pohybem a jak se v ní hromadí vlna, kterou už nedokázala zastavit.
Konečně do ní vstoupil. Jejich těla působila jako stvořená pro tento okamžik. Pohybovali se v dokonalém rytmu, střídali něhu i prudkost, vyměňovali si pohledy a nešetřili polibky. Jeho rty u jejího ucha, jeho dech a jeho hlas šeptající její jméno. Všechno se spojilo v jeden nepřerušený proud vášně.
Vyvrcholili spolu a drželi se pevně, v obavě, že se svět kolem nich rozpadne, jakmile se pustí. Když jejich dechy zpomalily, Rafael zašeptal:
„Nyní jsi má, Aneto de Silencia… navždy.“
Kapitola X. – Dotek, který zůstal
Svíčky dohořívaly, jejich plameny se chvěly v lehkém průvanu z otevřeného okna. Rafael ležel opřený o polštáře a mlčky ji sledoval, zatímco si oblékala šaty.
Aneta se pohybovala pomalu, téměř nechtěla přerušit křehké ticho, které mezi nimi vzniklo. Její prsty se lehce třásly, když zapínala poslední knoflíček. Nebylo to zimou.
Cítila v sobě ozvěnu jejich milování, hřejivé teplo na kůži, sladké napětí v těle a především pocit, který byl silnější než touha. Láska. Hluboká, nečekaná, téměř bolestivá.
Vzhlédla k němu a jejich oči se setkaly. Rafael se jemně usmál a nic neřekl. Nemusel. V tom pohledu bylo všechno, co potřebovala slyšet.
Udělala k němu krok, sklonila se a políbila ho na rty, jen krátce, něžně. Chtěla tuto chvíli zachovat navždy. Pak se otočila, otevřela dveře a vyšla do chladné chodby.
Každý její krok od jeho pokoje byl těžší než ten předchozí. V srdci si nesla jistotu, že už k němu patří, navždy.
Chodba byla ponořená do polotmy, jen z dálky k ní doléhal tlumený šum větru z otevřeného okna. Míjela staré dveře s mosaznou klikou a všimla si, že jsou pootevřené. Nikdy si jich předtím nevšimla. Byly totiž zakryté mohutným závěsem, ale vítr z okna jej lehce odhrnul.
Zastavila se.
Z tajemné místnosti za dveřmi vycházela vůně, kterou nedokázala popsat. Byla lákavá a zároveň znepokojivá, tajemná.
Sáhla váhavě na kliku, otevřela, nakoukla dovnitř a jednou nohou vstoupila. Stěny pokrývaly staré obrazy a podél zdí stála knihovna. Na stole ležel rozvinutý svitek papíru, vedle něj mosazná miska s tmavou tekutinou. A na ní… byla kapka krve.
Aneta couvla, srdce se jí rozbušilo. Rychle se rozhlédla, jestli ji někdo sleduje, ne pohledem, nýbrž přítomností.
Zavřela dveře opatrně, aby nezaklaply nahlas. Při chůzi cítila, jak se hřejivý pocit lásky k Rafaelovi mísí s jemným stínem pochybností. Co to bylo za místnost? Proč měla pocit, že by o ní neměla vědět?
Kapitola XI. – Stín na srdci
Celou noc se jí v hlavě vracel obraz té místnosti. Rozvinutý svitek, mosazná miska a čerstvá krev. A s tím i otázka, proč by to Rafael skrýval.
Ráno, když první paprsky prosvětlily okna, rozhodla se na chvíli odejít ze sídla, kde byla zaměstnaná jako hospodyně. Teď byla i milenkou majitele tohoto velkého domu.
Potřebovala mezi lidi. Slyšet obyčejné hlasy, cítit vůni čerstvého pečiva, koření a zeleniny. Možná si tak pročistí hlavu.
Místní trh se rozprostíral na náměstí před starou radnicí. Mezi stánky se mísila vůně pečeného chleba, medu a bylin. Prodavači lákali kolemjdoucí, ženy si povídaly a smály se.
Aneta zastavila u stánku s jablky a vybírala ta nejčerstvější, když k ní dolétl útržek rozhovoru dvou dívek stojících opodál.
„Říkám ti, Johanko,“ snažila se šeptat jedna z nich, ale moc se jí to nedařilo. „Mladý pán Rafael Wolf, který bydlí na konci města, to není jen tak ledajaký muž. Svádí jen mladé, nejlépe úplně nezkušené dívky, panny… pak je učí všelijakým hříšným hrám.“
Druhá se ušklíbla, ale v jejím hlase zněla nervozita. „Povídá se, že jim trochu saje krev. Prý potřebuje panenskou, aby zůstal navždy mladý a krásný.“
První dívka se otřásla. „Moje sestřenice říkala, že po noci s ním byla úplně bledá a slabá… ale nedokázala od něj odejít. Prý má oči, ve kterých se utopíš, a ruce, které umí všechno.“
Aneta zůstala stát nehnutě s jablkem v ruce, aniž by se nadechla. Její srdce bušilo tak silně, že téměř neslyšela ruch trhu. V hlavě se jí začaly skládat obrazy, jejich první noc, jeho hladový pohled, jemné kousnutí do krku, sladký pocit ztráty dechu.
Bylo to něžné, vášnivé… ale až teď si uvědomila, že to mohlo být i něco víc. Něco, co se jí netýkalo jen jako ženy, ale i jako něčeho, co on možná potřeboval.
Vzala si košík se zbožím a zaplatila. Pomalu se vydala zpět k domu, ve kterém pracovala i milovala zároveň. Hlavou se jí vířily otázky, na které se bála znát odpověď.
Kapitola XII. – Nevinnost
Cestou zpět ji pronásledovala snad každá věta, kterou zaslechla. „Jen mladé… nejlépe nezkušené, panny… saje krev, aby zůstal mladý a krásný.“
Nemohla si pomoct a vzpomněla si na jejich milování. Na to, jak ji držel, jak jeho rty klouzaly po jejím krku, jak jemně, ale zřetelně přejel zuby po její kůži a pak se na okamžik zastavil. Skoro to vypadalo, že ochutnal tu sladkou, mladou krev.
Tehdy si toho nevšimla, byla příliš ponořená do jejich spojení. Nyní však cítila, že ten dotek nebyl jen milenecký.
Došla k cíli a zastavila se u vchodu do domu. Všechno, co k němu cítila, lásku, touhu a obdiv, se začalo míchat s neklidem. Pak si uvědomila ještě něco. Byla pannou, než se s ním spojila. On jí tu nevinnost vzal. Přesně tak, jak to popisovaly dívky na trhu.
Zavřela oči a zhluboka se nadechla. V hrudi se jí mísila hřejivá láska s chladným stínem pochybnosti. Přesto chtěla znát pravdu.
Otočila se k chodbě, která vedla k oné tajemné místnosti.
„Jestli má tajemství,“ zašeptala pro sebe, „najdu je.“
Vzpomněla si na rozhovor z trhu a její mysl se znovu zaměřila na místnost, v níž našla ony zvláštní předměty, a to svitek, misku s tmavou tekutinou a především kapku krve.
Nebylo to jen obyčejné tajemství. Bylo to něco mnohem staršího a nebezpečnějšího.
Anetě se v mysli mihla pochybnost, která rostla jako černý stín:
Co když Rafael není jen muž, který mě učí o vášni, ale někdo, kdo žije z něčeho víc než jen z lásky?
Kapitola XIII. – Vstup do neznáma
Aneta stáhla dech a opatrně otevřela dveře místnosti, kterou si Rafael tak pečlivě hlídal.
Uvnitř se jí rozprostřel svět, který se zdál být někde mezi minulostí a přítomností. Světlo z okna se lámalo na proudech prachu, jež tančily nad starým svitkem.
Na stole vedle svitku ležela miska, v níž se stále leskly skvrny tmavé tekutiny.
Přistoupila blíže. Srdce jí bušilo nejen vzrušením, ale i strachem. Ve vzduchu cítila něco chladného a těžkého, dýchala historii. Možná to byly stopy dávných obřadů. Svitek byl plný symbolů, které Aneta neznala. Bála se, že jsou spojeny s krvavými rituály, při nichž se krev používala k posílení moci, k udržení věčného mládí, možná i k něčemu, co přesahovalo lidské chápání.
Přitom však nikde nebyla známka toho, že by Rafael někoho mučil. Spíše to působilo, že z lidí čerpal, něco, co je drželo svázané s jeho světem.
Anetě se v hlavě začala rodit myšlenka, kterou se bála vyslovit nahlas:
Co když je Rafael upír?
Jeho chladné doteky, jeho hlad po krvi, schopnost svádět nevinné a mlčení o minulosti… všechno do sebe zapadalo jako dílky hádanky, kterou zatím neuměla složit.
Zavřela dveře a odebrala se do svého pokoje. Tam, v temnotě, se poprvé skutečně bála toho, co její láska doopravdy je.
Kapitola XIV. – Mezi stíny
Následující dny byly pro Anetu jako pohyb na tenkém ledě mezi skutečností a představou. Srdce prahlo po Rafaelovi, po jeho teplu a blízkosti, ale mysl ji varovala, aby nespěchala s důvěrou. Snažila se mu celé ty dny vyhýbat, zatím úspěšně.
Jedné noci, když měsíc zaléval panský dvůr stříbrem, se Aneta znovu vydala k tajné místnosti. Stála přede dveřmi, které se jí neustále vrývaly do paměti. Tentokrát ji přemáhala zvědavost i neklid v srdci. Opatrně otevřela a vkročila dovnitř.
Uvnitř panovala tma, jen slabý paprsek světla pronikal od dveří. V rohu místnosti se něco pohnulo. Byl to on. Stál tam zády k ní, jeho postava zahalená ve stínu, a přesto z ní vyzařovalo cosi temného, neodolatelného.
Uslyšel její kroky a pomalu se otočil. Jeho oči zářily neobvyklým leskem, nebyla v nich ani láska, ani hněv. Bylo v nich něco mezi tím.
„Nevěděla jsi, že je to místo, kde skrývám svá nejhlubší tajemství?“ promluvil. Jeho hlas zněl jako samet, ale zároveň jako varování.
Aneta přistoupila blíž. V jejím nitru se mísily pocity vášně, strachu a nepochopitelné nejistoty.
„Co tu děláš?“ řekla se strachem v hlase, snažíc se potlačit nervozitu, kterou v ní jeho přítomnost vyvolávala.
Jen se usmál. Nebyl to úsměv muže, který by chtěl být milencem. Byl to úsměv muže nesoucího břemeno něčeho, co ji může zničit i zachránit zároveň.
„Jsem strážcem něčeho, co přesahuje tvé představy,“ odpověděl. „Ale neboj se, nikomu neublížím. Nejde o smrt, ale o život, o pomoc, kterou uchovávám a kterou se snažím chránit.“
Aneta se přitiskla k němu, přestože ji její mysl varovala. Věděla, že tahle noc už nikdy nebude jako předtím.
A také věděla, že Rafaelovo tajemství je hlubší a temnější, než by si kdy dokázala představit.
Kapitola XV. – Vyznání v noci
Beze slova k ní natáhl ruku. Jeho dotek byl pevný a zároveň něžný, vedl ji na místo, kam nepatřil nikdo jiný než oni dva. Jeho prsty se propletly s jejími a Aneta cítila, jak jí teplo jeho dlaně prostupuje až k srdci.
Otevřel dveře do své ložnice. Vzduch byl naplněn vůní jeho parfému, směsí síly a klidu, která ji vždy přitahovala.
Bez váhání ji přitáhl k sobě. Jeho rty našly ty její, polibek byl tentokrát jiný, méně hladový, více opravdový. Chtěl jí beze slov říct vše, co v sobě dusil.
Položil ji na širokou postel pokrytou tmavým hedvábím. Jeho doteky byly zpočátku opatrné, s každou vteřinou však rostly na intenzitě. Aneta cítila, že ještě nikdy nezažila tak hlubokou citovou přítomnost.
Na okamžik se odtáhl. Jeho dech byl zrychlený, oči plné něčeho, co nedokázala pojmenovat.
„Aneto,“ pronesl tiše, „ty už víš, že jsem poznal mnoho žen. Všechny jsem zasvěcoval, učil… ale nikdy jsem je…“ jeho hlas se zlomil, „nikdy jsem je nemiloval. Ty jsi má první. Jediná.“
Jeho slova k ní pronikla jako horká vlna. Všechno, co předtím slyšela o jeho hrách, krvavých rituálech a svádění, se na okamžik rozplynulo. Viděla před sebou muže, který se jí otevírá způsobem, jakým se neotevřel nikomu jinému.
V té chvíli se jejich těla propojila v dokonalém souznění. Jeho polibky byly hlubší, doteky jistější, a přesto jemné. Bylo to milování, které nebylo jen o vášni, ale i o nevyřčeném slibu, citlivém v každém pohybu.
Venku se měsíc schoval za mraky, uvnitř ložnice však zářilo světlo jejich spojení. A Aneta věděla, že tahle noc navždy změní oba.
Kapitola XVI. – Rafaelovo tajemství
Probudila se ještě před svítáním. V ložnici panovalo ticho, přerušované jen jemným šelestem hedvábí, když se pohnula. Rafael spal vedle ní, jeho tvář byla uvolněná, a přesto bylo na ní cosi zvláštně napjatého, i v tom nejklidnějším spánku.
Jeho ruka spočívala na jejím boku, bál se, že mu uteče. Chvíli ho pozorovala, obdivovala jemné rysy, výrazné lícní kosti i drobnou jizvu u koutku úst, které si nikdy předtím nevšimla.
Pak jí pohled sklouzl k jeho krku. Na kůži měl sotva patrné tmavé skvrny. Nebyly to modřiny, spíš stopy po něčem starším. Její srdce se na okamžik sevřelo, když si vybavila slova, která slyšela na trhu o krvavé hře.
Opatrně vstala, aby ho nevzbudila. Její nahé nohy se dotýkaly chladné podlahy, když si oblékala šaty z večera. Při zavazování šněrování koutkem oka zahlédla cosi v rohu pokoje, malou, starou truhličku z tmavého dřeva. Byla pootevřená.
Aneta udělala krok blíž. V truhličce leželo několik hedvábných šátků, pečlivě svinutých. Mezi nimi se leskla malá skleněná lahvička naplněná červenou tekutinou. Vedle ní byl složený pergamen se symboly, které neznala.
Její dech se zrychlil. Chtěla se pergamenu dotknout, když se za ní ozvalo:
„Hledáš něco?“
Rafael stál opřený o rám postele, nahý, se zábleskem úsměvu, který byl stejně svůdný jako nebezpečný.
„Já… jen jsem chtěla…“ začala, ale on k ní přistoupil a vzal jí pergamen z ruky. Jeho prsty se dotkly jejích, chladné, a přitom žhavé.
„Některá tajemství se odhalují jen tehdy, když jsi připravena.“
Přitiskl jí prst ke rtům, aby neodpovídala, a políbil ji s intenzitou, která smetla všechny její otázky. Alespoň pro tuto chvíli.
V jejím nitru se při těch slovech usadil neklid.
Kapitola XVII. – Krev a něha
Aneta se tentokrát nebránila, když ji Rafael vzal za ruku a vedl do části domu, kde nikdy předtím nebyla. Dlouhá chodba byla osvětlena jen svícemi, jejichž plameny se třepotaly a házely na stěny tvary připomínající stíny lidských postav.
Dveře na konci chodby byly z těžkého dubového dřeva, zdobené kovovými ornamenty, které se leskly jako krev v měsíčním světle. Odemkl je velkým starým klíčem a otevřel.
Uvnitř byla místnost, jejíž vzduch byl těžký a zvláštně dusivý. Na stole uprostřed stála vysoká křišťálová nádoba, v níž se temně leskla rudá tekutina. Vedle ní byl rozložený svitek popsaný znaky, které Aneta nikdy předtím neviděla. Byly ostré, zahnuté, kroutily se a měnily pod jejím pohledem.
„Tohle… je krev?“ zeptala se nejistě.
Podíval se na ni pohledem, v němž se mísila něha i cosi znepokojivého. „Možná ano. Jen to není tak, jak to vypadá. Není to ani to, co si právě teď myslíš. Neberu život. Jen beru část, která nese vzpomínky, sílu, touhu. Každá kapka je příběhem.“
Anetě přeběhl po zádech chlad, přesto se k nádobě naklonila. V té sytě rudé tekutině zahlédla mihotavé obrazy, tváře neznámých dívek, útržky smíchu, stíny polibků.
„Proč?“ vydechla.
Rafael k ní přistoupil, jeho dech se dotkl její šíje. „Protože to je můj způsob, jak zůstat nezměněný. Můj způsob, jak chránit to, co miluji.“
Jeho ruce ji sevřely v pase, přitáhl si ji k sobě a políbil. Tentokrát v tom polibku byla směs vášně a něčeho, co jí rozechvělo celé tělo.
A když ji zvedl do náruče, aby ji odnesl zpět do ložnice, Aneta nevěděla, zda mu má věřit, nebo jestli právě vstoupila do hry, ze které už nikdy nebude úniku.
Kapitola XVIII. – V žáru noci
Rafael ji položil na širokou postel, jejíž baldachýn z černého hedvábí se v mihotavém světle svící leskl jako hladina temného jezera.
„Dnes tě chci celou,“ zašeptal jí do ucha. Jeho hlas byl sametový a žádostivý. Rty se dotýkaly její kůže jen letmo a každý dotek byl jako kapka žhavého vosku.
Aneta cítila, jak se jí zrychluje dech, když jí pomalu rozepínal šaty. Nechal látku sklouznout z jejích ramen, odhalil křivku klíční kosti a jemně ji políbil. Jeho ruce se pohybovaly s jistotou muže, který ví, jak probudit každý kousek ženského těla.
Prsty jí přejížděl po páteři, až se zachvěla. Potom ji otočil, přitiskl k sobě a ona ucítila, jak se jejich těla spojují, jak se kůže dotýká kůže. Každý pohyb byl drobný a promyšlený. Chtěl jí dát pocítit každou vlnu rozkoše zvlášť.
V jeho očích se zaleskl ten zvláštní rudý odlesk, který už dřív zahlédla. Rty se znovu spojily a on ji lehce kousl do spodního rtu. Aneta zalapala po dechu a přitiskla se k němu ještě víc.
„Tvoje chuť…,“ zašeptal, když se od ní odtáhl. „Je jako oheň a med.“
Jeho polibky sklouzly níž, na krk a k ňadrům, která laskal a svíral, až vzdychla tak, že jí zrudly tváře. Jeho ruce sjely k jejím bokům, roztáhl jí stehna a v jediném plynulém pohybu se jejich těla spojila.
Cítila, jak do ní proniká hluboko a pevně, a přitom s velkou něhou, až se jí zatočila hlava. Rytmus jejich pohybů se zrychloval a sténání se mísilo s dechem. V každém jeho doteku byla směs vášně a té zvláštní, nepojmenované moci, kterou nad ní měl.
V okamžiku vrcholného vytržení ji sevřel pevněji a znovu ji lehce kousl, tentokrát do krku. Cítila, jak se jejím tělem valí vlna tepla a energie. Jeho dotek ji spaloval zevnitř a zároveň naplňoval sladkým opojením. Možná si to jen představovala. Skutečnost mohla být jiná.
Klesli spolu do polštářů a on ji držel v náruči, zatímco se mu dech pomalu uklidňoval.
„Nikdy jsem nechtěl nikoho tak jako tebe, má lásko, můj andílku,“ pronesl tiše.
Aneta věděla, že mu věří… jen v koutku mysli zůstávala otázka, co v ní hledá kromě lásky. Tak plynuly dny plné vášně. Alespoň tak to cítila. Prožívala svou první velkou lásku.
Kapitola XIX. – Zánik lásky
Noc byla klidná, jen vítr si pohrával venku. Aneta se probudila s pocitem neklidu. Rafael ležel vedle ní, nebo alespoň měla ten dojem, dokud se nepřevrátila a neucítila chlad prázdného místa.
Posadila se, přehodila přes ramena hedvábný šál a tiše se vydala chodbou. Svíčky na stěnách osvětlovaly jen kousek cesty, zbytek pohlcovaly stíny. Už se chtěla vrátit, když zaslechla tlumené hlasy. A potom ten náhlý, rozechvělý vzdech ženy.
Kroky ji dovedly ke dveřím, které jí Rafael kdysi zakazoval otevírat. Byly pootevřené. V úzkém pruhu světla spatřila, jak jeho nahé tělo splývá s jiným, dívčím tělem. Její světlé vlasy se rozprostíraly po polštáři, oči měla zavřené v slastném vytržení.
„Můj anděli,“ šeptal jí slova, která kdysi patřila jen Anetě. Jeho ruce, jeho polibky, každý pohyb, všechno bylo stejné jako tehdy. Jen už to nebylo pro ni.
Náhle se od dívky odtáhl a sáhl po nádobě s temně rudou tekutinou. „Napij se, andílku,“ pronesl svůdným hlasem.
„Bude ti hezky a dovolíš mi s tebou prožít intenzivnější oddání.“
„Co je to?“ zeptala se rozpačitě dívka.
„Neboj se,“ pousmál se, „je to jen víno. Neublíží ti. Potřebuji, abys mi byla víc po vůli… a to víno ti pomůže. Prožijeme noc plnou slasti a milování.“
Aneta ztuhla. Srdce jí bilo tak rychle, že slyšela vlastní krev hučet v uších, ne slastí, ale čirou zlostí. V tu chvíli všechno pochopila. Žádný upír. Žádná tajemná moc. Žádné prokletí ani krvavý rituál. Jen muž. Chlípný muž, který si dokonale hrál na nebezpečného milence, aby působil tajemně a dostal každou, kterou si zamanul.
Chtěla od těch dveří utéct, ale nohy ji neposlouchaly. Každý jeho pohyb s tou dívkou byl jako bodnutí nožem přímo do srdce. Po tváři jí sklouzla první slza.
Otočila se a pomalu odcházela chodbou pryč. Nechtěla slyšet jeho hlas, nechtěla znovu vidět ten obraz, kdy se oddával jiné. Věděla však, že už je příliš pozdě. Ten obraz se jí navždy vryl do paměti. A už nikdy nebude schopná dívat se na Rafaela stejnýma očima.
Kapitola XX. – Útěk ze spárů
Aneta té noci odešla z Rafaelova domu tiše, téměř bez dechu. Neměla u sebe víc než malý vak. Nepotřebovala nic z toho, co jí kdy daroval. Všechny dárky teď byly jen připomínkou lží.
Noční vzduch byl chladný a voněl svobodou. Ulice města byly téměř prázdné, kroky ji samy vedly k bráně, která vyznačovala hranici mezi městem a něčím, co na ni čekalo úplně jinde. Mířila ke klášteru obklopenému lesem. Šla za svou tetou Anežkou. Byla to žena, o níž se v rodině říkalo, že zná tajemství starých bylin a dokáže léčit nejen tělo, ale i srdce a duši. Pracovala v klášteře jako opatrovnice bylinkové zahrady a byla léčitelkou zdejších mnichů.
Po dvou dnech cesty zaklepala na těžké dveře kláštera. Otevřela jí právě teta. Vysoká, štíhlá žena s vlasy zbarvenými stříbrem a s očima hlubokýma jako horské jezero.
„Čekala jsem, že přijdeš, Aneto. Je mi velmi líto, že tvoje maminka odešla tam, odkud není návratu. Tatínek odjel do ciziny. Kéž bys věděla, jak dlouho na tebe čekám. Vítej doma,“ řekla teta prostě a objala ji.
Aneta se rozplakala a všechno jí pověděla. Teta ji objala ještě pevněji.
Klášterní dny plynuly jinak. Žádné svůdné šepoty a žádné hry s city. Jen vůně sušených květů, ranní zpěv ptáků a práce na zahradě, kde se pěstovaly léčivé rostliny. Teta Anetu učila, jak poznat správnou dobu sklizně, jak míchat masti, vařit odvary a čaje a jak se s láskou starat o zdejší mnichy.
Večer, když mniši usedali k modlitbě, Aneta jim roznášela jídlo. Její srdce se pomalu hojilo. Už nemyslela na to, co ztratila. Začínala si uvědomovat, co našla.
Kapitola XXI. – Nový život
Jednoho jarního rána, kdy se louky pod klášterem rozzářily prvním kvítím, přijel na koni cizinec. Byl to muž s hřejivým pohledem, mužným plnovousem a rukama zvyklýma na práci. Jmenoval se Daniel.
Byl jiný než Rafael. Byl klidný, trpělivý a neměl potřebu okouzlovat každým slovem. Když se na ni díval, nebylo v tom nic z vypočítavé touhy, jen tichý zájem. Začali spolu mluvit při práci na zahradě, při sběru květů heřmánku i při nošení vody ze studny.
Dny se měnily v týdny a Aneta cítila, jak se její srdce otevírá. Poprvé po dlouhé době se smála bez bolesti.
Jednoho večera, když se slunce sklánělo za les a obloha byla zbarvená do zlata, vzal ji Daniel za ruku.
„Víš, že když si květina zlomí stonek, může znovu vyrůst?“ řekl s láskou v hlase.
„Jak?“ usmála se.
„Když ji někdo zasadí zpátky do země a postará se o ni.“
Aneta mu stiskla ruku. Věděla, že ten někdo stojí právě před ní.
Zůstala v klášteře, ale už ne jako žena prchající před minulostí. Byla to žena, která našla svůj domov, svou vášeň v léčitelství a možná i lásku, která nebude zraňovat, ale léčit.
Kapitola XXII. – Poslední rozloučení
Bylo odpoledne a nad oblohou se stahovaly těžké mraky, vzduch voněl bouří. Aneta právě sbírala listy šalvěje, když se od brány ozval známý zvuk koňských kopyt. Ztuhla. Ten rytmus… nemohla se mýlit.
Otočila se a spatřila Rafaela. Byl vysoký, trochu pohublý, s tváří poznamenanou únavou. V očích mu hořelo cosi mezi bolestí a nadějí.
„Našel jsem tě,“ řekl, aby nenarušil křehké ticho mezi nimi.
„Proč jsi mě hledal?“
„Protože… uvědomil jsem si, že jsem tě miloval. Hloupě, špatně, ale miloval.“
Aneta se mu dívala do očí a cítila, jak se v ní mísí vzpomínky s nově nalezeným klidem. „Rafaeli… já jsem se naučila žít bez tebe. Už se nevrátím. Ublížil jsi mi a na to se nezapomíná.“
Stáli proti sobě dlouhou chvíli. Pak k ní přistoupil, vzal její ruku a přitiskl si ji k hrudi. „Srdce mě bude bolet, dokud budu dýchat,“ řekl. Potom se otočil, nasedl do kočáru a odjel, aniž by se ohlédl.
Zůstala stát, dokud se neztratil za obzorem. V srdci cítila stín smutku, ale také úlevu.
Té noci však nespala sama. Daniel za ní přišel do malé komůrky u bylinkové zahrady. Už dávno jí přiznal, že přijal mnišské roucho, což mělo znamenat konec světské lásky. Přesto si oba nedokázali poručit.
Seděli vedle sebe na posteli, ruce se jim propletly a ticho mezi nimi bylo naplněno touhou, která se nedala potlačit. Polibky byly dlouhé a hluboké, doteky horké a zakázané. Věděli, že si hrají s ohněm, ale ta noc patřila jim.
Při odchodu ji Daniel jemně pohladil po tváři. „Možná nemohu být tvůj před lidmi, ale v srdci budu tvůj navždy a ty v mém,“ zašeptal.
Aneta zavřela oči a nechala jeho slova hořet v sobě. Nepotřebovala pohádky o upírech ani falešné sliby o královnách ve jménu lásky. Teď znala cenu lásky, která je skutečná, i když je zakázaná.
Kapitola XXIII. – Cizinec v zahradě
Aneta pracovala v klášterní zahradě a jemně stříhala větvičky šalvěje a vonných bylin, když si u kamenné zdi všimla, že ji někdo pozoruje. Otočila se a spatřila mnicha s pronikavýma očima, v nichž se skrývalo hluboké tajemství.
„Dovolte mi, Aneto, mohu vám pomoci s bylinkami?“ Jeho hlas zněl líbezně, až vlezle. „Jmenuji se Thariel.“
Aneta zrudla, ale pokrčila rameny. „Děkuji. Alespoň poznáte, že tahle zahrada je můj malý svět, kde si ráda upravuji všechno podle sebe.“
Thariel se usmál a přistoupil blíž. „Vaše ruce jsou něžné a jisté. Vidím, že znáte jejich moc.“
Jeho slova měla zvláštní sílu. Anetu zároveň uklidňovala i znepokojovala. Měla pocit, že ho zná z dávných snů, a přesto se od něj nedokázala úplně odpoutat.
„Myslíte, že by byliny dokázaly odhalit i tajemství srdce?“ zeptal se náhle a zadíval se jí přímo do očí.
Aneta se zarazila, srdce jí poskočilo. „Tajemství srdce? To je těžká otázka.“
Thariel přikývl. Jeho úsměv ztvrdl a v očích se na okamžik zalesklo nebezpečí, které sotva postřehla. „Možná je čas, abyste poznala víc, než jste kdy chtěla.“
Pomalu se od ní vzdálil, ale jeho pohled na ní zůstal viset jako ostrý stín, který ji doprovázel ještě dlouho poté.
Po zádech jí přeběhlo mrazení. Nevěděla proč, jen tušila, že s Tharielem to nebude jednoduché.
Kapitola XXIV. – Kruh se uzavírá
Slunce se sklánělo k západu a klášterní zahrada tonula v měkkém zlatém světle. Vůně levandule a šalvěje se vznášela nad záhony, jemná a uklidňující, a přesto pro Anetu naplněná tíhou vzpomínek.
Tady to začalo.
Mezi těmito bylinkami, mezi kamennými chodníčky, když jednoho podvečera zaslechla jeho hlas. „Jste jiná než ostatní…,“ řekl tehdy Thariel. V jeho pohledu bylo cosi, co ji zároveň přitahovalo i děsilo.
A teď tu stál znovu. Ne už jako stín či přízrak, ale v poslední, téměř lidské podobě. Jeho oči byly prázdné, zůstávala v nich jen tvrdohlavá vůle nenechat ji odejít.
„Aneto… nemusí to skončit,“ zašeptal. „Mohu být tím, kým si přejete, v jiném těle, v jiné podobě. Jen mě nepřestávejte chtít.“
„Nikdy jsem vás nechtěla,“ odpověděla rázně. „Nikdy nebudete tím, koho miluji.“
Zvedl se vítr. Daniel stál opodál a jeho věrný pohled ji držel při síle.
Z koženého váčku vytáhla poslední svazek bylin, směs ochranných rostlin, které sama vypěstovala. Rozdrtila je mezi dlaněmi a nechala vůni zaplavit prostor. Pronesla přitom tato slova:
„Tady jste mě oslovil… tady vás umlčím.“
Začala recitovat latinsky a on těm slovům rozuměl. Ta slova se spojovala s dechem větru a s praskáním suchých stonků pod jejími prsty. Thariel vykročil, ale každý jeho krok se zpomalil. Poutala ho neviditelná síla.
„Přísahám…,“ začal, ale jeho hlas se rozplynul v šepotu listů. Vyměnil s ní poslední pohled, na rtech mu zůstal náznak úsměvu, a odešel s plánem na pomstu. Pak už nic, jen zahrada, šumění stromů a vůně bylin, která znamenala svobodu.
Nadechla se a poděkovala bylinám i místu, které bylo svědkem začátku i konce. Alespoň tehdy to tak vnímala. Brzy se však ukázalo, že tomu tak není. Thariel se nikdy nevzdává a ona to ještě netušila.
Kapitola XXV. – Spojení dvou
Byla krásná, teplá letní noc. Měsíc stál vysoko na obloze a jeho stříbrné světlo zalévalo zahradu jemným třpytem. Stíny stromů se vlnily po kamenné zemi a noc kolem nich byla téměř posvátná.
Aneta stála s Danielem a cítila, jak jejich srdce bijí ve stejném rytmu dechu. Přistoupil k ní a jeho ruce ji objaly s takovou jistotou, že zapomněla na vše ostatní. Jeho polibek byl zpočátku něžný, brzy z něj však sálala touha, kterou nešlo zkrotit.
Jeho prsty putovaly po její šíji, po linii ramen, až se dotkly kůže pod šaty. Měsíc odhaloval každý jemný detail jejich těl, křivky, napětí i chvění v dechu. Aneta se nechala vést a její doteky zkoumaly jeho tělo s nově objevenou odvahou.
Položil ji na koberec z trávy a ona pod zády cítila chlad drobných stébel, zatímco teplo jeho těla ji zahřívalo. Její šaty sklouzly, když uvolnil šněrování. Měsíční svit odhalil třpyt její kůže.
Jeho rty putovaly po jejím krku a pomalu se přesouvaly níž, zatímco dlaně hladily její boky. Oba sténali a zvuk se ztrácel v nočním vzduchu.
Daniel ji přitáhl k sobě a pohyboval se v rytmu, střídavě jemně i dravě. Jejich těla se napínala v dokonalém souznění. Prsty mu zaryla do zad a šeptala jeho jméno a to ho přivádělo k šílenství.
Jejich spojení sílilo, až se celé její tělo rozechvělo pod náporem slasti. V okamžiku, kdy se jejich vrchol spojil v jediný dechberoucí výbuch, zapomněli na čas i prostor. Byli jen oni dva, srdce bijící společně.
Ještě dlouho leželi v těsném objetí a jejich těla se pomalu uklidňovala. Teplo jejich spojení zůstalo, i když vítr lehce pročesával trávu kolem. Aneta vnímala jen vůni a tlukot jejich srdcí. Byla šťastná, našla domov a lásku a všechny v klášteře nyní brala jako svou jedinou rodinu. Celý život po tomto štěstí toužila.
A přesto, než zavřela oči, zdálo se jí, že se na okraji zahrady, ve stínu stromů, na okamžik cosi pohnulo. Silueta někoho, kdo je pozoroval. Jedno jméno jí prolétlo hlavou a tiše zašeptala:
„Rafael.“
V hrudi ucítila chlad a spolu s ním i neodbytnou myšlenku:
A pokud Thariel splní své výhrůžky… znamenalo by to, že tohle všechno byl teprve začátek?
Epilog
První ranní paprsky se dotkly zahrady a probudily ji z nočního kouzla. Tráva se třpytila rosou, stromy se v lehkém vánku pohupovaly a ticho noci vystřídal jemný zpěv ptáků.
Aneta ležela vedle Daniela a cítila, že její srdce konečně našlo svůj rytmus. V jeho náruči nebyla jen touha, ale i jistota, že ať půjde kamkoli, už nikdy nebude sama.
Klid do ní proudil jako světlo nového dne. Všechno těžké se najednou zdálo vzdálené, a i kdyby zítřek přinesl nejistotu, tohle ráno patřilo jen jim.
Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Po dlouhém hledání našla to, co jí chybělo, domov v lidském srdci. Tím se naplnil její příběh, Aneta de Silencia v lásce.
Doslov
Příběh Anety de Silencia a jejího milovaného mnicha Daniela se uzavírá, ale jejich osud ještě zdaleka není dopsán.
Stíny minulosti totiž nikdy nespí. Jméno, které se vznáší nad jejich láskou, možná otevře dveře k dalším tajemstvím.
Láska není jen vášeň a něžnost, je to také odvaha čelit nástrahám, nejistotám a bolestem a přijmout druhého se všemi jeho tajemstvími.
Pravá láska nás učí růst a hledat světlo i v nejtemnějších chvílích.
Je to síla, která překonává čas i prostor a zanechává v nás stopu, na kterou nelze zapomenout.
S úctou a láskou v srdci,
Anett Walker
